ECLI:CZ:US:2013:4.US.642.13.2
sp. zn. IV. ÚS 642/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Bebkevyche, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ans 9/2012-35 ze dne 29. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 290/2011-34-36 ze dne 26. 4. 2012 a usnesení Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, č. j. MV-89546-4/SO-2011 ze dne 21. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí správního orgánu a správních soudů.
2. Stěžovatel dne 30. 12. 2010 podal k poštovní přepravě žádost o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu, která byla správnímu orgánu doručena dne 3. 1. 2011, tedy za účinnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 427/2010 Sb. Na základě novelizovaného znění §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb. je cizinec s účinností od 1. 1. 2011 povinen podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu se změněným účelem osobně. Jelikož Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (vedlejší účastník), na které od 1. 1. 2011 přešly kompetence v dané věci, nevydalo rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů podle §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ani ve lhůtě 60 dnů dle ustanovení §169 odst. l písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., a bylo nečinné, obrátil se stěžovatel na správní orgán s návrhem na provedení opatření proti nečinnosti. Tento jeho návrh Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců usnesením č. j. MV-89546-4/SO-2011 ze dne 21. 9. 2011 zamítla jako bezpředmětný s tím, že řízení o jeho žádosti nebylo pro nesplnění podmínky osobního podání žádosti zahájeno a žádost byla stěžovateli dne 28. 1. 2011 vrácena poštou. Stěžovatel proto podal následně žalobu proti nečinnosti správního orgánu, která však byla rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 A 290/2011-34-36 ze dne 26. 4. 2012 zamítnuta a rovněž podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ans 9/2012-35 ze dne 29. 11. 2012 zamítnuta.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích správního orgánu a správních soudů. Podle stěžovatelova názoru je forma podání směřujícího vůči správnímu orgánu generálně upravena v ustanovení §37 odst. 4 věta první správního řádu tak, že podání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Ve smyslu věty druhé uvedeného ustanovení správního řádu je pak stěžovatel toho názoru, že podání učiněné v jiné než této řádné formě není a priori vyloučeno, pokud je následně do 5 dnů potvrzeno jedním ze tří uvedených technických způsobů stanovených správním řádem, tedy písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. V posuzovaném případě však bylo podání podle názoru stěžovatele učiněno v řádné formě (písemnou žádostí podanou k poštovní přepravě) a pokud by podání nesplňovalo požadované náležitosti, pak z ustanovení §37 odst. 3 správního řádu vyplývá, že správní orgán podatele vyzve k jejich odstranění. Předmětné ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb. nestanovuje podle stěžovatele s ohledem na výše uvedené ustanovení správního řádu odlišnou závaznou formu podání žádosti a stěžovatel vyslovuje pochybnosti, co vlastně pojem "osobně" v tomto právním ustanovení znamená.
4. Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud se řádně nevypořádaly ani se stěžovatelovou námitkou, že institut "vrácení" žádosti nemá oporu v právních předpisech. I kdyby podání stěžovatele nemělo správnou formu, správní řád nikde nestanoví, že k podání, které není učiněno předepsaným způsobem, správní orgán bez dalšího nebude přihlížet. Podle názoru stěžovatele i v tomto případě musí být řízení zahájeno a v řízení adekvátně rozhodnuto. Stěžovatel se navíc domnívá, že ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb. se vztahuje pouze na žádosti cizinců podávané na zastupitelských úřadech. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správního orgánu a správních soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 290/2011.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již ve správní žalobě proti rozhodnutím správního orgánu a v podané kasační stížnosti. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již správní soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a s nimiž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jeho podání správnímu orgánu mělo řádnou formu, neboť forma jeho podání mohla být posouzena výhradně podle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu.
9. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí správního orgánu a správních soudů z hlediska argumentace uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti konstatuje, že Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svých rozhodnutí tvrzením stěžovatele k formě podání žádosti obsažně zabývaly (č. l. 35-36, 48-50). Je toho názoru, že výklad podaný správními soudy nepostrádá racionální základnu a učiněný právní závěr, k němuž správní soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily s konstatováním, že ustanovení §169 odst. 14 obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením (lex specialis) k §37 odst. 4 správního řádu. Podle tohoto ustanovení správního řádu je sice podání možno učinit i pomocí jiných technických prostředků, ale za podmínky, že podání bude do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno požadovaným způsobem. Stěžovatel však své podání v dané lhůtě formou osobního podání žádosti nedoplnil. K námitce stěžovatele, že dle ustanovení §37 odst. 3 správního řádu měl být při nesplňování řádné formy podání vyzván k odstranění vad podání, Nejvyšší správní soud vyložil, že nedostatek způsobu doručení není vadou žádosti samé, u níž by byl takto vyzýván k odstranění vad. Na základě žádosti, která nebyla podána zákonem předepsaným způsobem, nemohlo být řízení zahájeno a ve věci rozhodnuto, a jako taková byla žádost stěžovateli vrácena. Při posuzování uvedených stěžovatelových námitek Ústavní soud v posuzované věci svévolnou interpretaci práva neshledal. Napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry správních soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces.
10. Ke stěžovatelově námitce, že se ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb. vztahuje pouze na žádosti podávané na zastupitelských úřadech, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva, tedy na podmínce vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předmětnou námitku uplatnil až v kasační stížnosti, nemohl se jí Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zabývat s ohledem na její nepřípustnost. Ústavní soud byl proto nucen konstatovat, že se správní soudy s touto stěžovatelovou námitkou nemohly vzhledem k jejímu uplatnění až v kasační stížnosti vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud nemohl touto stěžovatelovou námitkou zabývat.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na shora uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím správního orgánu a správních soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu