ECLI:CZ:US:2013:4.US.668.13.1
sp. zn. IV. ÚS 668/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Martina Vávry, zastoupeného JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, U Chmelnice 2/745, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 21 Cdo 3891/2011-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. února 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 21 Cdo 3891/2011-196 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a přístup ke spravedlnosti.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že žalobce PhDr. Josef Kympl se vůči žalovaným 1/ Kamilu Horákovi a 2/ stěžovateli domáhal u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") určení, že nemovitosti situované v k. ú. Postřižín nejsou zatíženy zástavními právy ve prospěch prvého a druhého žalovaného. Důvodem byla skutečnost, že žalobce kupními smlouvami ze dne 17. června 2005 a ze dne 5. dubna 2006 převedl nemovitosti situované v k. ú. Postřižín na kupujícího Ing. Milana Šírka. Ing. Milan Šírek nezaplatil celou kupní cenu a navíc k nemovitostem zřídil zástavní práva k zajištění pohledávek ve prospěch obou žalovaných. Žalobce od kupních smluv odstoupil a u soudu požadoval určení neexistence zřízených zástavních práv.
Okresní soud rozsudkem ze dne 22. prosince 2009 č. j. 3 C 78/2009-57 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2011 č. j. 31 Co 320/2010-117 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právními závěry, ke kterým dospěl odvolací i dovolací soud a namítal, že postup soudů vůči němu (resp. posouzení právních otázek, o které se soudy opíraly) byl nepřiměřeně tvrdý a vzhledem k váze ústavních záruk práva stěžovatele na spravedlivý proces a přístup ke spravedlnosti, nepřípustně restriktivní. Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem bylo zhoršeno postavení stěžovatele z titulu zástavního věřitele, přičemž mu prakticky zůstala nezajištěná a tím i nedobytná pohledávka.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, v rozhodnutí napadeném ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které dovolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení řádné plné moci právní zástupkyně stěžovatele pro řízení před Ústavním soudem, neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu