ECLI:CZ:US:2013:4.US.713.13.1
sp. zn. IV. ÚS 713/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. 7 Tdo 1348/2012-57, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 To 151/2012-1786 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2011 č. j. 70 T 26/2010-1558 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 2. 2013 se P. K. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 70 T 26/2010, přičemž rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") nesprávně označil jako "č. j. 9 3 To 151/2012-1786" a rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 10. 2011 jako "ze dne 19. ledna 2012;" Ústavní soud též nepřehlédl, že v záhlaví rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2012 byl rozsudek nalézacího soudu nesprávně označen jako "ze dne 24. 10. 2012."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 10. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným trestnými činy útisku podle §237 odst. 1 a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Dne 26. 6. 2012 odvolací soud k odvolání obviněného, obhájce a státního zástupce rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 10. 2011 zrušil v celém rozsahu (výrok I.) a obviněného nově uznal vinným trestnými činy útisku podle §237 tr. zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, a nově odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků (výrok II.).
Dne 14. 11. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2012 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl skutkové okolnosti jeho trestní věci, zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že "stát stěžovatele trestá za neprovedení oprav a současně stát neumožňuje stěžovateli opravy provést, respektive klade překážky k provedení."
V částech III. a IV. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), princip materiální spravedlnosti dle čl. 1 Ústavy, právo na rovnost před zákonem, právo na stejnou ochranu před zákonem, právo na spravedlivé zacházení před soudem, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na péči o vlastní majetek a jeho uchování a právo na bezpečí.
V části V. stěžovatel uvedl, že nalézacímu i odvolacímu soudu předložil řadu důkazů, vyvracejících jeho vinu a naopak poukazujících na protiprávní jednání údajné poškozené. Obecné soudy však v přímém rozporu se zásadou bezprostřednosti a v rozporu se zásadou přímého hodnocení důkazů odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy, čímž porušily právo na spravedlivý proces; opomněly též nahlížet na celou záležitost v širším pohledu z hlediska regulovaného nájemného.
Závěrem stěžovatel uvedl, že v uvedené trestní věci byl amnestován na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podmíněně odložený trest odnětí svobody mu byl prominut. Jelikož se však cítí nevinen, proti rozhodnutí o amnestii podal stížnost a má zájem na tom, "aby činnost soudů rozhodujících v této trestní věci byla řádně napravena."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že nalézací a odvolací soud porušily základní právo na spravedlivý proces, zejména nesprávným postupem při dokazování a vadným hodnocením důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost kromě obecných tvrzení o porušení jednotlivých článků Listiny a z nich plynoucích obecných požadavků na spravedlivý proces až na výjimky neobsahuje jakoukoliv podrobnější a relevantní ústavněprávní argumentaci. Navíc je zřejmé, že ústavní stížnost je pouze shrnutím argumentace uplatněné stěžovatelem, resp. jeho obhájcem, již dříve v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že zásadně není povinen (namísto stěžovatele) zkoumat, které části těchto rozhodnutí případně řízení k jejich vydání vedoucího by mohly zakládat zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod; jinak řečeno, k obecně formulovaným tvrzením Ústavní soud zpravidla nepřihlíží a shledává je zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud dále připomíná, že nedostatky v řízení před nalézacím soudem mohly být napraveny v odvolacím řízení; v řízení o ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
K námitce týkající se nedostatků dokazování Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 7 a násl. ve vztahu k procesním výhradám stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů.
K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatele obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 14. 11. 2012 ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, a proto i v této části ji Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu