ECLI:CZ:US:2013:4.US.749.13.1
sp. zn. IV. ÚS 749/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti města Sokolova, se sídlem úřadu v Sokolově, Rokycanova 1929, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 25 Cdo 1927/2012-148, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2012 č. j. 12 Co 429/2011-128 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2011 č. j. 10 C 249/2009-95 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 28. 2. 2013 (včas a řádně doplněným předložením jeho originálu) se město Sokolov (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody v částce 92 614 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 5. 2011 Okresní soud v Sokolově (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 92 614 s přísl. (výrok I.) a náklady řízení v částce 33 524 Kč k rukám advokátky žalobce (výrok II.).
Dne 8. 2. 2012 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě k rukám advokátky náklady odvolacího řízení v částce 30 459 Kč (výrok II.).
Dne 18. 7. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §415 a §420 odst. 1 a 3 obč. zákoníku, jejich výklad byl nepřiměřeně extenzivní a rozporný s principem čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Polemizoval s posouzením jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu, jak byly citovány v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu, a dále tvrdil, že dokazování vykazovalo vady, neboť nedostal příležitost osobně vyslýchat znalce Jana Šmuclera, nalézací soud nepřipustil jeho důkazní návrhy, a věc byla nesprávně právně posouzena.
Stěžovatel dále tvrdil, že nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a "právo být chráněn proti úbytku majetku" dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), základní procesní práva a princip rovnosti všech účastníků řízení; závěry soudů byly učiněny jen na základě volné úvahy, libovůle a spekulace; dovolací soud dovolání odmítl, aniž se jím věcně jakkoliv zabýval.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho občanskoprávní věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jím navrhovaných důkazů soudy neprovedly, řízení před obecnými soudy vykazovalo vady, věc byla nesprávně právně posouzena a napadená rozhodnutí byla projevem libovůle.
Ústavní soud připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2011 na str. 6 dostatečně uvedl důvody, pro které nevyhověl návrhu žalovaného na výslech znalce.
Ústavní soud také poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E, dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (jak ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvedl) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (stěžovatel byl však opačného názoru), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že vlastnické právo tímto článkem chráněné, resp. právo na pokojné užívání majetku chráněné čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, není absolutní, neboť do tohoto základního práva lze zasáhnout ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Ústavně akceptovatelný zásah do základního práva tudíž musí být zákonný, ve veřejném zájmu a zajištovat "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv stěžovatele, k čemuž v případě stěžovatele nepochybně došlo.
Ústavní soud dále konstatuje, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před obecnými soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. V projednávaném případě tak oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Skutečnost, že dovolací soud se dovoláním věcně nezabýval, byla jen logickým důsledkem nedostatku podmínek dovolacího řízení, což dovolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Ústavní soud závěrem připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se obecné soudy (včetně soudu dovolacího) relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu