ECLI:CZ:US:2013:4.US.764.13.1
sp. zn. IV. ÚS 764/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. E., t. č. Věznice Valdice, Nám. Míru 55, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kutišovou, advokátkou se sídlem na adrese Trutnov, Na Vrchu 98, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. ledna 2012 č. j. 41 C 39/2011-23 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012 č. j. 13 Co 200/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. března 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva stanovená v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 39/2011 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 24. února 2011 domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti nemajetkového zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 25 Nt 2382/2007 ve výši 3 027,75 EUR. V tomto řízení, ve kterém stěžovatel dne 18. prosince 2007 žádal o přeřazení do mírnějšího typu věznice, se první jednání se konalo až dne 22. prosince 2010, proběhlo dokazování, závěrečné návrhy a poté vzal stěžovatel svůj návrh zpět. Řízení, jež trvalo tři roky, bylo proto zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a konstatoval, že žalovaný nárok není po právu, neboť v řízení činil Okresní soud v Jičíně kontinuální kroky a nebylo možno seznat žádné průtahy v řízení. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně při znalosti osoby stěžovatele shledal, že stěžovatel vyvolává řadu nedůvodných soudních sporů jen proto, že mu zákon takovou možnost dává, aniž by jejich výsledky měly pro něj jakýkoli význam. O takovém postupu svědčí i skutečnost, že svoji žádost o přeřazení do věznice s mírnějším režimem vzal zpět.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy a namítal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů mu byla odepřena soudní ochrana jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva na náhradu škody způsobené mu rozhodnutím soudu nebo jiného úřadu nebo na základě nesprávného úředního postupu. Podle názoru stěžovatele odvolací soud svým chybným postupem a řádným nesplněním poučovací povinnosti zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu byla upřena realizace jeho práva podat dovolání. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zcela ignorovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k problematice nepřiměřené délky řízení, přičemž se ani nezabývaly argumentací v této souvislosti stěžovatelem vznesenou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů obecnými soudy včetně splnění jejich poučovací povinnosti Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu