ECLI:CZ:US:2013:4.US.776.13.1
sp. zn. IV. ÚS 776/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem Společné advokátní kanceláře Brno, Veveří 46, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2012, č.j. 46 T 1/2012-644, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2012, č.j. 3 To 33/2012-694, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, č.j. 5 Tdo 938/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odstavce1 k §160 odstavci 1 a odstavci 3 písmeno a) trestního zákoníku, a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byla podle §101 odstavce 1 písmene c) trestního zákoníku zabrána věc, specifikovaná pistole včetně příslušenství. Současně mu byla uložena povinnost náhrady škody poškozené zdravotní pojišťovně v celkové výši 621.711,- Kč. K odvolání státního zástupce rozhodl citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že částečně zrušil výrok o trestu a ochranném opatření a nově, při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §72 trestního zákoníku o trestu propadnutí věci - specifikované pistole včetně příslušenství. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání proti citovanému rozsudku napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudů. Především soudu nalézacího, který, podle přesvědčení stěžovatele, vyhodnotil jednání stěžovatele v příkrém a extrémním rozporu s výsledky dokazování, a v důsledku toho dospěl i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zároveň se v ústavní stížnosti podrobně zabýval jednotlivými důkazy a dovozoval své právní hodnocení.
Tuto argumentaci stěžovatel užil již v odvolání, Vrchní soud v Olomouci však žádnou z námitek nepřijal, pouze zopakoval závěry nalézacího soudu. Obdobně postupoval stěžovatel i v dovolání. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatel sice namítal nesprávné právní posouzení skutku, zčásti to ale dovozoval námitkami proti hodnocení důkazů, tedy námitkami, které nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat. Stěžovatel je přesto přesvědčen, že dovolací důvody naplnil a Nejvyšší soud se jimi měl zabývat v celém rozsahu. To dovozuje i z faktu, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání navrhla zrušit rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a věc vrátit krajskému soudu k novému řízení a projednání, a to ve shodě s argumentací stěžovatele.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil zcela, případně výrok o vině pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu a výrok o trestu současně s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 1/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se věcí důkladně zabývaly. Námitky stěžovatele předložené v ústavní stížnosti se kryjí s námitkami uplatněnými v obhajobě i v použitých opravných prostředcích. Prezentují pro stěžovatele příznivější možnost posouzení jeho jednání, pro které byl stíhán a odsouzen. Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že tento se zabýval důkladně provedenými důkazy a z odůvodnění seznatelným způsobem dospěl k závěru, s nímž stěžovatel spokojen není. S otázkou nepodřaditelnosti jednání stěžovatele pod trestný čin zabití, kterou ve svém vyjádření k dovolání předložila i státní zástupkyně, se vypořádal Nejvyšší soud způsobem dostatečným a rovněž seznatelným. Námitka stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu rovněž neobstojí za situace, kdy jeho rozsudkem došlo pouze ke změně zabrání věci za trest propadnutí věci v důsledku odvolání státního zástupce, přičemž při nevyhovění odvolání stěžovatele vrchní soud dostatečným způsobem odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování krajský soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Soud uvedl, proč není možno věc posuzovat jinak, souladně s požadavky stěžovatele. Dokazování v trestním řízení má za cíl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odstavce 5 trestního řádu). Nalézací soud následně své úvahy vyjádřil v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví zákon. Z odůvodnění je pak patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Založil-li stěžovatel svoji ústavní stížnost na tvrzení, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu