ECLI:CZ:US:2013:4.US.818.13.1
sp. zn. IV. ÚS 818/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2013 soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Dalibora Nováka, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Havlíčkova 29, Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 733/2012-95 ze dne 18. 12. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 22 C 172/2009-44 ze dne 30. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 6. 3. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), směřující vůči rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), č. j. 54 Co 733/2012-95 ze dne 18. 12. 2012, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") č. j. 22 C 172/2009-44 ze dne 30. 8. 2011, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatele a Věry Novákové uzavřené před Římskokatolickou církví - Farním úřadem u svatého Jakuba v Jihlavě dne 17. 4. 1993.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť okresní soud při vyřizování námitky podjatosti nepostupoval dle §15b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podjatost soudce okresního soudu byla dle stěžovatele zřejmá nejen z jeho procesního postupu, nýbrž i ze způsobu, jímž byl odůvodněn rozsudek ve věci samé. Uváděl-li okresní soud jako důvod manželských neshod, že se stěžovatel věnoval duchovním a církevním záležitostem, pak taková argumentace jednak popírá svobodu vyznání a kromě toho je i protismyslná. Okresnímu soudu bylo známo, že stěžovatel uzavřel církevní sňatek, a v takovém případě by víra měla manžele sbližovat, nikoliv rozdělovat. Dle stěžovatele z přirozeného práva plyne, že uzavřením manželství vzniká závazek, který není jednostranně vypověditelný. Stát je přirozeným právem vázán a jeho zákonodárství s ním musí být v souladu. Z tohoto hlediska je zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), zmatečný, neboť zatímco Ústava České republiky respektuje náboženskou volnost a garantuje respektování církevních práv a předpisů, zákon o rodině v rozporu s tím požaduje v §4a odst. 1 pouze prohlášení o manželství, ačkoli dle církevního práva se jedná o slib. Námitkou rozporu s přirozeným právem se okresní soud nezabýval a krajský soud jako soud odvolací výše uvedená pochybení okresního soudu nenapravil. Stěžovatel očekával splnění manželského slibu ze strany manželky, proto věnoval veškeré své síly, čas a majetek k zajištění prospěchu rodiny, aby z jeho dětí vyrostli slušní a odpovědní lidé. Chováním jeho manželky, aprobovaným obecnými soudy, je výchova dětí silně ohrožena, což je škodlivé jak pro stěžovatele, tak i pro jeho děti a společnost vůbec.
II.
Ústavní soud následně zkoumal, zda byly splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí, v jehož důsledku bylo pravomocně skončeno řízení ve věci rozvodu manželství. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že v tzv. statusových věcech, tzn. ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, tedy i ve věci rozvodu manželství, je třeba především respektovat princip právní jistoty jako jeden ze základních atributů právního státu. Ústavní soud dovodil, že je třeba mít na zřeteli případné dopady rozhodnutí Ústavního soudu do právního postavení stěžovatele a vedlejšího účastníka v případě, že by pravomocné rozhodnutí obecných soudů o rozvodu manželství bylo v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu zrušeno a došlo by k opětovné změně osobního statusu účastníků řízení. Za dané situace, kdy proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty na straně jedné a princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv a svobod, které mohly být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušeny, na straně druhé, je třeba upřednostnit princip právní jistoty, projevující se jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 274/04, III. ÚS 678/04, IV. ÚS 43/08 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přihlédnout k námitkám stěžovatele, týkajícím se porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Toliko nad rámec výše uvedeného lze uvést, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další instancí v soustavě obecných soudů, a proto mu nepřísluší přehodnocovat provedené dokazování či provádět výklad jiných než ústavních norem. Obecné soudy svá rozhodnutí logicky a srozumitelně zdůvodnily, přičemž polemika stěžovatele s argumenty, o něž byly předmětné rozsudky opřeny, by s ohledem na zmíněné meze přezkumné kompetence Ústavního soudu, nemohla nabýt ústavněprávní rozměr ani v případě, že by se nejednalo o statusová rozhodnutí. S argumentací stěžovatele stran postupu okresního soudu při vyřizování námitky podjatosti se řádně vypořádal krajský soud, který podrobně vyložil, proč k porušení občanského soudního řádu nedošlo.
Stěžovatel dále de facto zpochybnil ústavnost institutu rozvodu manželství, neboť tento se dle jeho názoru neslučuje s přirozeným právem, resp. s ústavně zaručenou svobodou vyznání. K tomu lze uvést následující: Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je totiž stát založen na demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání." Je zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn., především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis, charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 29. 11. 2002, publikovaný pod č. 4/2003 Sb., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z Listiny tedy nelze dovodit závazek České republiky, aby její právní řád odpovídal požadavkům toho kterého náboženského vyznání, jak se nesprávně domníval stěžovatel. Jinými slovy řečeno, neslučuje-li se institut rozvodu manželství s náboženským přesvědčením stěžovatele, není to důvod pro to, aby ostatní osoby, které toto přesvědčení nesdílejí, nemohly předmětný institut využít. Argumentoval-li stěžovatel jistým druhem "legitimního očekávání", že manželský slib bude dodržen, pak ani v tomto ohledu mu nebylo možno přisvědčit. Stěžovatel si již v době uzavření sňatku mohl, měl být a s největší pravděpodobností i byl vědom úpravy obsažené v zákoně o rodině, včetně možnosti rozvodu manželství; jeho úvahy stran očekávaného dodržení závazku tak postrádají právní relevanci a mohou se uplatnit toliko v rovině náboženské, případně morální.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj