ECLI:CZ:US:2013:4.US.829.13.1
sp. zn. IV. ÚS 829/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ladislava Pospíšila, zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3194/2012-114 ze dne 5. 12. 2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 43/2012-94 ze dne 17. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 3. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 34 C 10/2009-79 ze dne 7. 11. 2011 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Ing. Vlasta Chrstošová (dále jen "vedlejší účastnice") byla povinna zaslat na své náklady doporučený dopis s omluvou specifikovanou ve výroku I. rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 43/2012-94 ze dne 17. 4. 2012 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3194/2012-114 ze dne 5. 12. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadami, jež v konečném důsledku vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dle názoru stěžovatele se v ústavní rovině tyto vady promítly do porušení principu právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel obecným soudům v této souvislosti vytkl, že nepřipustily provedení jím navrhovaných důkazů a znemožnily mu tak prokázat existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv. Dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy a rozporoval jejich názor, že tvrzení vedlejší účastnice měla toliko obecnou, nepoškozující povahu, resp. že se takto může vyjadřovat každý a že takové právo je zaručeno Ústavou ČR.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Jelikož okresní soud o stěžovatelových důkazních návrzích rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, nelze ani v tomto ohledu shledat jakékoliv pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu