ECLI:CZ:US:2013:4.US.830.12.1
sp. zn. IV. ÚS 830/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Petra Popelky, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, AK se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 C 158/2008-90, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 9. 2009 č. j. 12 Co 203/2009-127 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 č. j. 25 Cdo 453/2010-158 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností stěžovatel z důvodů v ústavní stížnosti přednesených brojil proti shora označeným soudním rozhodnutím. Z petitu ústavní stížnosti - byť byl právní zástupce stěžovatele vyzván k odstranění vad návrhu, o což se následně ne zcela úspěšně pokusil - nebylo sice zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhal, avšak s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti a na skutečnost, že k návrhu byly připojeny kopie rozhodnutí soudů všech tří stupňů, uznal Ústavní soud za možné, že stěžovatel snad vskutku požadoval zrušení všech tří rozhodnutí v záhlaví označených, a nikoliv nepřípustně toliko rozsudku odvolacího soudu. Přezkoumal proto všechna rozhodnutí, jež mu byla s kritickými výhradami stěžovatelem předložena.
Stěžovatel obecným soudům vytknul, že výše jemu přiznaného odškodného za bolestné a ztížení společenského uplatnění byla výrazně nižší než ta, která je běžně poskytována v obdobných případech. Nesprávným výpočtem výše odškodnění pak dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech stupňů netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně - byť s výše naznačenými výhradami - akceptovatelná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.
Stran meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva. V projednávané věci stěžovatelovy námitky směřovaly především proti výkladu právní normy s relativně neurčitou hypotézou (otázka, zda se jednalo o "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele"). Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s ustálenou judikaturou, vzavše při posouzení výše odškodnění v úvahu individuální rozměr projednávané věci, přičemž svůj závěr o výši odškodnění odůvodnily způsobem, proti němuž Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních výhrad.
Maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu