ECLI:CZ:US:2013:4.US.908.13.1
sp. zn. IV. ÚS 908/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Čestmíra Kousala, zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem na adrese Turnov, Zborovská 694, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2012 č. j. 15 C 101/2012-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2013 č. j. 20 Co 491/2012-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. března 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva stanovená v čl. 87 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 11 a v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti nemajetkového zadostiučinění za průtahy v řízení před Okresním soudem Semily vedeném pod sp. zn. 6 C 177/95, které bylo skončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2011 pod sp. zn. 23 Cdo 411/2009. Stěžovatel vypočetl celkovou částku odškodnění ve výši 288 550,- Kč, přičemž o částce 240 000,- Kč (za řízení před soudy prvního a druhého stupně) bylo již rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 177/2008 a zbývalo rozhodnout o částce 48 550,- Kč za dovolací řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a konstatoval, že v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 411/2009, bylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době s tím, že v daném případě se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že adekvátní satisfakcí za nemajetkovou újmu, vzniklou stěžovateli nepřiměřenou délkou dovolacího řízení, je soudem prvního stupně učiněné konstatování porušení práva a peněžní náhrada mu za tuto fázi řízení nenáleží.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy a namítal, že podle jeho názoru byla délka řízení před Nejvyšším soudem nepřiměřená, neboť dovolání bylo podáno dne 18. listopadu 2008, Nejvyšší soud o něm rozhodl 20. července 2011, stěžovateli bylo doručeno dne 1. září 2011 a z tohoto důvodu mu mělo být nemajetkové zadostiučinění přiznáno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů obecnými soudy Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu