ECLI:CZ:US:2013:4.US.919.13.1
sp. zn. IV. ÚS 919/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Králové, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, směřující proti usnesení policejního orgánu PČR, Obvodního ředitelství Praha IV. sp. zn. ORIV-36776-72/TČ-2012-001475-TO ze dne 5. listopadu 2012, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 6642/2012 ze dne 19. prosince 2012 a proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a vyslovení, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do specifikovaných ústavních práv stěžovatelky. Dále se stěžovatelka domáhala vyslovení toho, že tím, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 je ve věci nečinné a dosud nerozhodlo o žádosti stěžovatelky o uvolnění blokovaného majetku ze dne 17. ledna 2013, přestože stěžovatelka žádala o odstranění průtahů v řízení, bylo porušeno právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, dále toho, aby Ústavní soud Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 uložil, aby v těchto průtazích nepokračovalo a aby v této věci rozhodlo do 7 dnů od doručení nálezu Ústavního soudu a konečně požadovala stěžovatelka též přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud zjistil, že policejní orgán PČR, Obvodní ředitelství Praha IV. (dále jen "policejní orgán") usnesením sp. zn. ORIV-36776-72/TČ-2012-001475-TO ze dne 5. listopadu 2012 (dále jen "usnesení policejního orgánu") podle §79e odst. 1 trestního řádu zajistil jinou majetkovou hodnotu, a to členský podíl stěžovatelky v Bytovém družstvu Z. (dále jen "družstevní podíl"), neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že je výnosem z trestné činnosti. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud") usnesením sp. zn. 0 Nt 6642/2012 ze dne 19. prosince 2012 (dále jen "usnesení soudu") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Důvodem podání ústavní stížnosti je podle stěžovatelky postup policejního orgánu, kterým došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv tím, že běžný civilní spor řeší prostředky trestního práva na její úkor. Postup policejního orgánu neodpovídá podle stěžovatelky požadavkům, které pro něj plynou z právního řádu, je svévolný a zcela nepřiměřený. Soud, který v této věci měl stěžovatelce poskytnout ochranu, tak podle stěžovatelky neučinil, neboť neústavní rozhodnutí policejního orgánu nezrušil, a tím opětovně došlo k zásahu do jejích práv.
Odůvodnění usnesení policejního orgánu není podle stěžovatelky založeno na řádně zjištěných skutečnostech, dokonce ani na vyšší míře pravděpodobnosti tvrzeného skutkového stavu. Průběh skutkového děje popisovaný policejním orgánem, tj. údajné zakoupení podílu v družstvu za peníze utržené z prodeje rodinného domu otce stěžovatelky, navíc podle stěžovatelky odpovídá tomu, co mělo být obsahem dohody mezi ním a stěžovatelkou.
Policejnímu orgánu je podle stěžovatelky též známa skutečnost, že nemá souhlas otce stěžovatelky, kterého označuje za poškozeného, se stíháním stěžovatelky a že proto trestní řízení v této věci je vyloučené a musí být okamžitě zastaveno. Blokace družstevního podílu je proto podle stěžovatelky vyloučena též z tohoto důvodu, zvláště při zohlednění skutečnosti, že otec stěžovatelky nesouhlasí s blokací této majetkové hodnoty a žádá orgány činné v trestním řízení o uvolnění těchto prostředků ve prospěch stěžovatelky.
K zajištění družstevního podílu v projednávané věci není podle stěžovatelky navíc splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, a to za situace, kdy zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení není nutné. Trvání zajištění náhradních hodnot podle stěžovatelky nesplňuje ani požadavek přiměřenosti. Stěžovatelka tvrdí, že pokud je trestní stíhání stěžovatelky v této věci nepřípustné, nemůže trvat ani zajištění jiné majetkové hodnoty, neboť to není k dosažení účelu trestního stíhání nutné, a takové zajištění pak nemůže být ani přiměřené. Pokračující blokace majetku stěžovatelky je podle ústavní stížnosti projevem svévole policejního orgánu.
Stěžovatelka uvádí, že dne 17. ledna 2013 podala dle §79d odst. 8 trestního řádu žádost o zrušení zajištění a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 o této žádosti bezodkladně (jak státnímu zástupci ukládá citované ustanovení), ani do podání ústavní stížnosti, nerozhodlo.
Stěžovatelka dále uvádí, že se domáhá ústavněprávní ochrany jako účastník trestního řízení, které v době podání její ústavní stížnosti dosud probíhá, resp. nebylo skončeno. Podstatou stížnostního žádání je zde zamezení časovým prodlevám a zájem stěžovatelky na brzkém ukončení věci vydáním meritorního rozhodnutí, a to návrhem, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 neprodleně jednat a rozhodnout.
Dne 14. srpna 2013 zaslal Ústavní soud policejnímu orgánu dotaz, zda jeho usnesení sp. zn. ORIV-36776-72/TČ-2012-001475-TO ze dne 15. ledna 2013, jímž byla věc stěžovatelky odložena, nabylo právní moci a zda usnesením policejního orgánu provedené zajištění družstevního podílu nadále trvá nebo zda bylo zrušeno a případně jakým rozhodnutím.
Policejní orgán přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2013 sdělil, že jeho usnesení sp. zn. ORIV-36776-112/TC-2012 ze dne 15. ledna 2013 nenabylo právní moci, neboť jej Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 dne 8. února 2013 svým usnesením dle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušilo. Dále uvedl, že s ohledem na tuto skutečnost zajištění družstevního podílu již obviněné stěžovatelky nadále trvá. Policejní orgán Ústavnímu soudu zaslal také uvedené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 o zrušení usnesení o odložení věci stěžovatelky a dále usnesení o sdělení obvinění stěžovatelce dle §160 trestního řádu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Podle ust. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Zajištění jiné majetkové hodnoty náleží z hlediska systematiky trestního řádu do hlavy čtvrté oddílu třetího, který v rámci ustanovení §78 - 81b dává orgánům činným v trestním řízení právo zajistit majetek osob podezřelých z páchání trestné činnosti, přičemž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval následující teze, za jejichž naplnění lze uvedený institut aplikovat (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz.): rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Samotné rozhodnutí dle §79e trestního řádu navíc není rozhodnutím o vině a trestu, institut slouží pouze k zajištění majetkových hodnot; chrání tak primárně poškozené, tj. oběti trestných činů.
Podle náhledu Ústavního soudu se policejní orgán i soud projednávanou věcí stěžovatelky a jejími námitkami dostatečně zabýval a zdůvodnil, proč byly naplněny důvody k zajištění družstevního podílu jako jiné majetkové hodnoty dle §79e trestního řádu. Odůvodnění jejich napadených rozhodnutí tak nemůže naplňovat znaky libovůle či svévole. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 trestního řádu nelze usnesení soudu též nic vytknout. Ústavní soud dále podotýká, že důvody k napadenému zajištění družstevního podílu byly potvrzeny i tím, že trestní řízení proti stěžovatelce dospělo ke sdělení obvinění.
Ústavní soud tedy uzavírá, že přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu k těmto rozhodnutím ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, jímž se stěžovatelka domáhala odstranění průtahů v postupu státního zástupce, resp. uložení povinnosti rozhodnout o žádosti stěžovatelky, konstatuje Ústavní soud, že tento její návrh měl směřovat dle §157a trestního řádu k bezprostředně vyššímu státnímu zástupci, nikoli k Ústavnímu soudu. Ústavní soud tak k projednání tohoto návrhu není příslušný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stran tohoto návrhu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem pak sdílí osud výše uvedených odmítaných návrhů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu