ECLI:CZ:US:2013:4.US.930.13.1
sp. zn. IV. ÚS 930/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Svobody, zastoupeného JUDr. Josefem Pernicou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2062/2012-315 ze dne 18. prosince 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud v řízení o zápis změn do obchodního rejstříku, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. C 32016, na základě zpětvzetí dovolání zastavil dovolací řízení o dovolání spol. EEIKA ŠAFRÁNEK s.r.o. (dále jen "společnost") proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 477/2011-269 ze dne 10. dubna 2012 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Podáním doručeným Krajskému soudu v Brně dne 2. července 2012, tedy v mezidobí mezi podáním dovolání a rozhodnutí o něm, oznámil stěžovatel soudu, že vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně společnosti, neboť je společníkem a jednatelem této společnosti a jeho právní zájem na výsledku sporu je totožný jako právní zájem společnosti, jímž je založení právní jistoty o postavení jednotlivých osob zúčastněných na společnosti. Stěžovatel jakožto vedlejší účastník v dovolacím řízení vyjádřil obavy, že osoby zapsané do obchodního rejstříku na základě dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci budou v dovolacím řízení činit právní úkony jménem společnosti, a navrhoval, aby Nejvyšší soud posoudil účinnost těchto úkonů v dovolacím řízení s ohledem na skutečnost, že právě otázka oprávněnosti jednotlivých osob jednat za společnost je předmětem daného sporu.
Stěžovatel namítá, že na jeho procesní úkon, jímž přistoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně společnosti, nereagoval žádným způsobem ani Krajský soud v Brně, ani Nejvyšší soud. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli podle ust. §93 odst. 3 občanského soudního řádu v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník, nebylo se stěžovatelem ze strany soudu jednáno jako s účastníkem řízení a nebyla mu doručena jediná písemnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy vzaly přistoupení stěžovatele do řízení na vědomí. Nejvyšší soud tak měl podle názoru stěžovatele stěžovateli přinejmenším doručit napadené usnesení o zastavení dovolacího řízení, v jehož odůvodnění měl vyložit, jak se vypořádal s námitkou stěžovatele o neúčinnosti případného zpětvzetí dovolání učiněného jménem společnosti. O porušení práva stěžovatele svědčí podle ústavní stížnosti i to, že v záhlaví napadeného usnesení není stěžovatel vůbec uveden jako účastník řízení, byť se jedná o účastníka vedlejšího. Stěžovateli tak bylo podle jeho názoru upřeno právo být účastníkem soudního řízení.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením návrhu, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro jeho věcné projednání.
Ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud dále připomíná, že podle ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti.
Stěžovatel výše uvedeným podáním doručeným Krajskému soudu v Brně dne 2. července 2012 oznámil soudu, že vstoupil jako vedlejší účastník na straně společnosti do řízení o zápis změn do obchodního rejstříku. Toto řízení, byť v něm existoval určitý spor mezi jeho účastníky, je nepochybně řízením nesporným. Vedlejší účastenství dle ust. §93 občanského soudního řádu však přichází do úvahy jen v případě řízení sporného. Stěžovatel tak ve skutečnosti účastníkem předmětného řízení nebyl, resp. být nemohl, a napadeným rozhodnutím tak do jeho práv zasaženo být nemohlo. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že projednávaná ústavní stížnost byla podána zjevně neoprávněným navrhovatelem.
Ačkoli by se slušelo, aby se s výše uvedeným podáním stěžovatele ze dne 2. července 2012 soud vypořádal, nemá skutečnost, že se tak nestalo, na ústavnost napadeného rozhodnutí žádný vliv. Navíc stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž jak uvedeno výše je Ústavní soud vázán, napadl (pouze) v záhlaví citované rozhodnutí, tzv. jiný zásah obecných soudů do svých práv v něm však netvrdil a ochrany proti němu se petitem ústavní stížnosti nedomáhal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka