ECLI:CZ:US:2013:4.US.994.13.1
sp. zn. IV. ÚS 994/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kryštofové, zastoupené JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. ledna 2012 č. j. 6 C 233/2010-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2012 č. j. 14 Co 140/2012-96 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013 č. j. 28 Cdo 2836/2012-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2013 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti upravenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující proti Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"), na určení, že výše stěžovatelčina nároku na vydání náhradních pozemků související s rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, Pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. PÚ/R-201-31/97-Ku činí celkem 11.599.150,- Kč. Důvodem bylo, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to shora označeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje, že výše citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodnuto, že má nárok na poskytnutí jiného pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), případně nárok na poskytnutí finanční náhrady. Pozemkový fond pak nechal za účelem ocenění nemovitostí, které nebylo možno stěžovatelce jako oprávněné osobě vydat, vypracovat znalecký posudek, v němž se však znalec, jenž dospěl k výsledné částce 508.331,- Kč, dopustil hrubého pochybení, když příslušné pozemky ocenil v kultuře orná půda namísto stavební plocha. Pozemkový fond jí pak vydal náhradní pozemky v hodnotě 410.913,- Kč, zbývající část svého nároku, vyčíslenou Pozemkovým fondem částkou 97.418,- Kč, stěžovatelka dne 20. 4. 2005 postoupila podle §33a zákona o půdě ve spojení s §524 občanského zákoníku Františku Chmelíkovi. V roce 2006 pak zjistila, že jiným oprávněným osobám Pozemkový fond jejich restituční nároky v tomtéž katastrálním území přecenil. Následně požádala o správné ocenění pozemků a nechala vypracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že cena pozemků, které nebylo možno vydat, činila 11.599.150,- Kč. Pozemkový fond však tuto její pohledávku neuznal.
Následně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že zmíněným postoupením zbylého restitučního nároku ztratila postavení oprávněné osoby a vztahují se na ni jako na postupníka (pozn.: jak totiž plyne z rozsudku obvodního soudu, smlouvou uzavřenou dne 20. 12. 2005 mezi stěžovatelkou a F. Chmelíkem došlo k postoupení, nikoliv vrácení, části předmětného restitučního nároku ve výši 418,- Kč) závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, dle kterých tzv. restituční tečka, tj. konec možnosti vydání náhradních pozemků dnem 31. 12. 2005, dopadá (jen) na postupníky. Namítá přitom, že na postupníka F. Chmelíka přešla pohledávka ve výši 97.418,- Kč a co do zbylé, Pozemkovým fondem dosud neevidované části pohledávky na vydání náhradních pozemků ve správně určené výši 11.599.150,- Kč je nadále původně oprávněnou osobou, a tzv. restituční tečka se tudíž na ni nevztahuje. Současně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nereflektovaly, že Pozemkový fond přistupoval k oprávněným osobám odlišně, když k jejich žádosti přecenil výši jejich restitučního nároku, a že tudíž postupoval v rozporu s čl. 1 Listiny. Tvrdí rovněž, že ze strany obecných soudů byly provedeny a hodnoceny jen některé důkazy, které v soudním řízení předložila, v důsledku čehož chybně vyvodily, že postoupila celý svůj zbylý restituční nárok F. Chmelíkovi, resp. upozorňuje, že nebyly provedeny a v právním závěru zohledněny další důkazy, jimiž prokazovala, že byla postupem Pozemkového fondu výrazně poškozena. Tímto postupem jí měla být způsobena další křivda.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu prvního a druhého stupně, že celý svůj zbývající nevypořádaný restituční nárok, vyjádřený částkou 97.418,- Kč, postoupila postupníkovi F. Chmelíkovi a že dalším ("zpětným") postoupením části tohoto restitučního nároku ve výši 418,- Kč z F. Chmelíka na ni (již) nedošlo k obnovení jejího postavení coby "původně oprávněné osoby", ze kterého pak tyto soudy vyvodily, že stěžovatelce náleží nárok na peněžitou náhradu ve smyslu §16 zákona o půdě a že žaloba na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněná, neboť zde by bylo možné žalovat na plnění. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že nepostoupila celý svůj zbylý restituční nárok, ale pouze jeho část ve výši 97.418,- Kč.
Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, stěžovatelka tuto svou námitku uplatnila v odvolání, uvedený soud se jí zabýval a náležitě vypořádal, když s poukazem na závěry soudu prvního stupně, resp. na smlouvu o postoupení (její čl. II) uzavřenou mezi stěžovatelkou a F. Chmelíkem dne 20. 4. 2005 vyvodil, že předmětem postoupení byl veškerý zbylý, tj. vydáním náhradních pozemků dosud neuspokojený restituční nárok a že jeho rozdílné ocenění stěžovatelkou na straně jedné a Pozemkovým fondem na straně druhé nemění nic na tom, že stále jde o totožný nárok. Podstatou ústavní stížnosti je tedy primárně vyjádření nesouhlasu s daným skutkovým závěrem, aniž by však bylo zřejmé, v čemž by jeho nesprávnost měla spočívat, natož pak z jakého důvodu by tento závěr měl být natolik vadný, že by z hlediska ústavnosti nemohl obstát.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, dle které je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu nelze Ústavní soud, vykonávající svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Je-li předmětem ústavní stížnosti nesouhlas (či polemika) s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně (ve shodě s výše uvedenými principy) poukazuje na to, že hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není oprávněn dané hodnocení "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Předpokladem jeho zásahu je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, zpravidla vznikající v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby, jimiž obecné soudy své úvahy zatíží.
Pochybení tohoto rázu nebylo stěžovatelkou tvrzeno, a ani Ústavní soud žádné takové prima facie nezjistil. Stěžovatelka sice namítá, že obecné soudy provedly a hodnotily jen některé důkazy, z ústavní stížnosti však není patrno, konkrétně jaké další důkazní návrhy, které jsou z hlediska posouzení shora uvedené skutkové otázky relevantní, stěžovatelka v řízení učinila; zmiňuje totiž pouze důkazy, kterými mínila prokázat, že byla postupem Pozemkového fondu poškozena, kteréžto však pro posouzení dané otázky zjevně žádný význam neměly. Jde-li o právní úvahy obecných soudů, na jejichž konci stojí závěr o nedostatku stěžovatelčiny aktivní věcné legitimace, stěžovatelka tyto v ústavní stížnosti buď nijak nezpochybňuje, nebo jejich nesprávnost vyvozuje z nesprávných závěrů skutkových (viz rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že věcnou správnost uvedených právních závěrů není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, zaměřil se pouze na to, zda tyto jsou řádně zdůvodněny, a tedy zda dané soudní rozhodování není zatíženo prvkem libovůle, avšak ani v tomto ohledu neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu