ECLI:CZ:US:2013:Pl.US.18.12.1
sp. zn. Pl. ÚS 18/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková (soudkyně zpravodajka), Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o ústavní stížnosti stěžovatelky FASENDA a.s., se sídlem Třinec, Staré Město, Frýdecká 78, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Mosty u Jablunkova, Šance 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 374/2010-717 ze dne 14. března 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Ko 122/2008-683 ze dne 30. června 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 K 62/99-641 ze dne 31. října 2008, za účasti vedlejší účastnice AGRO MORAVA, v.o.s, se sídlem Brno, Zvonařka 14, bez právního zastoupení, a vedlejší účastnice NEMOVITA a.s. "v likvidaci", se sídlem Třinec, Oldřichovice 869, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Mosty u Jablunkova, Šance 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 K 62/99 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 44 K 62/99-641 ze dne 31. října 2008 rozhodl o návrhu vedlejší účastnice NEMOVITA, a.s. "v likvidaci" (dále jen "vedlejší účastnice NEMOVITA") a stěžovatelky tak, že návrh na prohlášení konkurzu na majetek vedlejší účastnice AGRO MORAVA, v.o.s. (dále jen "vedlejší účastnice AGRO MORAVA") a na ustanovení předběžného správce vedlejší účastnici AGRO MORAVA zamítl a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady řízení. K odvolání vedlejší účastnice NEMOVITA a stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 1 Ko 122/2008-683 ze dne 30. června 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady odvolacího řízení. Dovolání vedlejší účastnice NEMOVITA a stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 31 Cdo 374/2010-717 ze dne 14. března 2012 v rozsahu, ve kterém směřovala proti té části napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o ustanovení předběžného správce, odmítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neposuzovaly projednávanou věc v souladu s platnými právními předpisy a zejména s tím, jak zní expressis verbis zákonné ustanovení uvedené v §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. května 2000 (dále jen "ZKV"), když jejich způsobem výkladu tohoto ustanovení mělo dojít ke zpochybnění zásad, na kterých stojí právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Nesprávným výkladem uvedeného ustanovení tak soudy toto ústavně zaručené právo stěžovatelky porušily. Stěžovatelka akcentuje, že práva na soudní ochranu se domáhala s důvěrou, že zákon bude soudy všech stupňů vykládán podle ustálených výkladových zásad a nijak se od těchto zásad neodchýlí.
Podle stěžovatelky bylo v době, kdy bylo přijato novelizované ustanovení §45 odst. 2 ZKV a v době krátce poté, zdůrazňováno, že cílem přijetí této novelizované úpravy je mimo jiné zefektivnit průběh konkurzního řízení, a zejména pak zvýšit význam přezkumného jednání pro všechny účastníky konkurzního řízení, tedy jak pro věřitele, tak pro dlužníka. Zejména mělo být zdůrazňováno, že pokud dlužník význam přezkumného jednání podcení a na přezkumném jednání pohledávku věřitele nepopře, bude seznam přihlášek exekučním titulem.
Stěžovatelka uvádí, že její pohledávka i pohledávka vedlejší účastnice NEMOVITA splňovala všechny podmínky předpokládané ustanovením §45 odst. 2 ZKV a stěžovatelka neměla důvod předpokládat, že dikce tohoto ustanovení bude obecnými soudy všech stupňů zpochybňována či relativizována. K tomu však v projednávané věci mělo dojít, neboť obecné soudy si svou interpretací dikci tohoto ustanovení podle stěžovatelky "ohýbají", či zcela relativizují a při nedostatku racionální argumentace se uchylují k historickým exkursům, když Nejvyšší soud hovoří o návratu k pravidlům uvedeným v zákoně č. 64/1931 Sb. zákonů a nařízení, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí.
Velký senát Nejvyššího soudu sice v záhlaví citovaném usnesení shledal nepřiléhavými závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2479/2006, 20 Cdo 5078/2007 a R 42/2010 v té jejich části, ve které existenci exekučního titulu tvořeného seznamem přihlášek podmiňovala tím, že konkurz na majetek dlužníka musí být zrušen po splnění rozvrhového usnesení, avšak v posouzení závěru, zda je či není zásadně významný důvod zrušení konkurzu (že nemusí jít jen o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení), podle stěžovatelky dospěl k závěru, který je v rozporu s ustanovením §45 odst. 2 ZKV.
Velký senát Nejvyššího soudu podle stěžovatelky prohlásil za nesprávný závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4215/2008, které přisoudilo seznamu přihlášek povahu exekučního titulu přesto, že usnesení o prohlášení konkurzu, na jehož základě se uskutečnilo příslušné přezkumné jednání, změnil odvolací soud tak, že návrh na prohlášení konkurzu zamítl. Argumentace velkého senátu Nejvyššího soudu, která zpochybňuje závěr obsažený v právě uvedeném usnesení Nejvyššího soudu, však není podle stěžovatelky vůbec přesvědčivá a úvahy zde obsažené jdou značnou měrou nad rámec objektivního výkladu této právní normy.
Stěžovatelka se domnívá, že podle ustanovení §45 odst. 2 ZKV lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkurzu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění bez ohledu na způsob zrušení konkurzu, neboť v zákoně není stanoveno, že by nebylo možno výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění vést tehdy, došlo-li ke zrušení konkurzu způsobem uvedeným v §44 odst. 3 nebo §44a) odst. 1 ZKV.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Za Nejvyšší soud zaslal vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 31 Cdo JUDr. František Ištvánek. Uvedl, že stěžovatelka, ač je zastoupena advokátem, nerozlišuje v ústavní stížnosti rozsah ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým výrokům napadených rozhodnutí a dožaduje se jejich zrušení jako celku.
Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem výroků všech napadených rozhodnutí, které se týkají vztahu mezi vedlejší účastnicí NEMOVITA a vedlejší účastnicí AGRO MORAVA, zjevně nepřípustná. Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím je pak podle Nejvyššího soudu argumentačně bezobsažná ohledně výroků o nákladech řízení, které se týkají platební povinnosti stěžovatelky a ohledně výroků vážících se k požadavku na ustanovení předběžného správce.
V rozsahu, v němž stěžovatelka brojí proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu, podle vyjádření ústavní stížnost, mimo části týkající se tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, postrádá ústavní rozměr, neboť je polemikou se správností závěrů odůvodňujících zamítnutí dovolání, pohybující se na úrovni podústavního práva.
Nejvyšší soud dále podotkl, že princip ochrany legitimního očekávání, jehož se stěžovatelka zřejmě dovolává argumentací, v níž akcentuje, že práva na soudní ochranu se domáhala s důvěrou, že zákon bude soudy všech stupňů vykládán podle ustálených výkladových zásad, stěžovatelce zjevně nesvědčil, a tento svůj závěr podložil odkazy na svoji judikaturu.
K údajnému porušení čl. 36 Listiny Nejvyšší soud uvedl, že pokud soudy nerozhodly v projednávané věci v souladu s návrhem stěžovatelky, neznamená to bez dalšího, že by došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. K ústavní stížností uplatněné podústavní argumentaci Nejvyšší soud odkazuje na jednotnou praxi Ústavního soudu, který již mnohokráte vysvětlil, že nepatří do soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Při způsobu argumentace obsaženém v ústavní stížnosti by se Ústavní soud věcným přezkumem opakujících se argumentů na úrovni podústavního práva onou třetí instancí podle Nejvyššího soudu však nepochybně stal.
Nejvyšší soud se vyjádřil též ke včasnosti části ústavní stížnosti, jež napadá usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve výrocích vztahujících se k požadavku na ustanovení předběžného správce. Pokud podle Nejvyššího soudu Ústavní soud též dospěje k závěru, že dovolání v tomto rozsahu nebylo objektivně přípustné, pak nutně musí rovněž uzavřít, že ústavní stížnost je v části směřující proti označeným výrokům usnesení soudů prvního stupně a soudu odvolacího opožděná. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje i proti těm částem usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo vůči stěžovatelce rozhodnuto o nákladech řízení, je podle Nejvyššího soudu opožděná již proto, že potud nebyly dotčené výroky ani napadeny dovoláním.
Nejvyšší soud uzavírá, že ústavní pořádek České republiky nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen, když věc projednal a rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, jež jsou i co do svého výkladu konformní s ústavním pořádkem České republiky. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Za Vrchní soud v Olomouci se vyjádřila předsedkyně senátu 1 Ko JUDr. Helena Myšková. Vrchní soud v Olomouci považuje podle vyjádření ústavní stížnost za nedůvodnou. Nedomnívá se, že by shora označenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Vrchní soud podle vyjádření nesdílí názor stěžovatelky, že podle ust. §45 odst. 2 ZKV lze na základě seznamu přihlášených pohledávek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, vést po zrušení konkurzu výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění bez ohledu na způsob zrušení konkurzu. Zcela se ztotožňuje se závěrem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který ve svém v záhlaví citovaném usnesení dovodil, že podle ust. §45 odst. 2 ZKV lze na základě seznamu přihlášených pohledávek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, vést po zrušení konkurzu výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, došlo-li ke zrušení konkurzu způsoby uvedenými v ust. §44 odst. 1 a 2 ZKV, přičemž takový postup však není možný, došlo-li zrušení konkurzu způsobem uvedeným v ust. §44 odst. 3 nebo §44a odst. 1 ZKV.
Na rozdíl od stěžovatelky je vrchní soud toho názoru, že ve v záhlaví označeném rozhodnutí poskytl Nejvyšší soud nezaujatý výklad a jeho argumentace a úvahy jsou přesvědčivé a výstižné.
Za Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti vyjádřil samosoudce Mgr. Martin Boháček. Uvedl, že celé řízení probíhalo v souladu s příslušnými právními předpisy jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího a dovolacího a není stiženo žádnými vadami.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejším účastnicím řízení AGRO MORAVA a NEMOVITA.
Vedlejší účastnice AGRO MORAVA vyjádření k ústavní stížnosti nezaslala.
Vedlejší účastnice NEMOVITA zaslala vyjádření prostřednictvím zástupce JUDr. Vlastimila Bureše. Uvedla, že je stejně jako stěžovatelka toho názoru, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo zásadním způsobem zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, a to zejména do práva na soudní ochranu, přičemž její argumentace na podporu tohoto tvrzení se shoduje s argumentací stěžovatelky.
Vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Brně a vedlejší účastnice NEMOVITA bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
Stěžovatelka v zaslaném vyjádření uvedla, že vyjádření Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci neobsahují žádné nové skutečnosti, a proto k nim repliku nepodává.
K vyjádření Nejvyššího soudu však stěžovatelka repliku předložila. Uvedla, že nesdílí názor, že ústavní stížnost je ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím argumentačně bezobsažná a princip ochrany legitimního očekávání je podle ní nutno vykládat objektivně, nikoli v tak zúžené podobě, jak to Nejvyšší soud činí v jeho vyjádření.
Podle stěžovatelky je třeba vycházet zejména z toho, že konkurzní řízení, ke kterému má ústavní stížnost vztah, napadlo u Krajského soudu v Brně v roce 1999. Dále je třeba si uvědomit, že stěžovatelka i vedlejší účastnice NEMOVITA, které v rámci konkurzu prohlášeného na majetek vedlejší účastnice AGRO MORAVA přihlásily své pohledávky, byly u přezkumného jednání konaného Krajským soudem v Brně dne 17. prosince 2001, uvědoměny o tom, že obě přihlášky byly uznány správcem a dlužník je výslovně nepopřel. V roce 2001 pak podle stěžovatelky přirozeně nebyly známy judikáty Nejvyššího soudu, na které Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkazuje a které byly publikovány a veřejnosti známy o sedm let později. Stěžovatelka v rámci principu ochrany legitimního očekávání oprávněně očekávala, že konečné rozhodnutí soudu ve věci prohlášení konkurzu bude předvídatelné.
V době, kdy byly soudem v rámci přezkumu konkurzních přihlášek přezkoumány, správcem uznány a dlužníkem výslovně nepopřeny tyto pohledávky, se podle stěžovatelky považoval za ustálený výklad takový výklad, dle kterého po zrušení konkurzu lze vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, a to bez ohledu na způsob, jakým byl konkurz zrušen. Pokud tedy koncem roku 2001 po přezkumném jednání ve věci dlužníka AGRO MORAVA v.o.s. bylo legitimní očekávání stěžovatelky v souladu s tímto výkladem, který tehdy nikdo nezpochybňoval, nemohla stěžovatelka mít žádné zdání a tušit, že v budoucnu Nejvyšší soud bude dikci ZKV svým výkladem účelově ohýbat či relativizovat a dospěje za dalších více než 10 let k závěru, že podmínkou vzniku exekučního titulu, tvořeného seznamem přihlášených pohledávek, je zrušení konkurzu, došlo-li ke zrušení konkurzu způsoby uvedenými v ustanovení §44 odst. 1 a odst. 2 ZKV, avšak že takový postup není možný, došlo-li ke zrušení konkurzu způsobem uvedeným v ustanovení §44 odst. 3, nebo §44a) odst. 1 ZKV.
Princip ochrany legitimního očekávání si stěžovatelka mimo jiné vykládá i takovým způsobem, že stát ústavně zajišťuje a garantuje, že podmínky pro podnikání budou v právním státě transparentní, zcela jasné a že těmito požadavky se budou řídit i právní normy, zejména normy podústavní, za kterou lze považovat mimo jiné i zákon o konkurzu a vyrovnání. Jak již stěžovatelka ve své ústavní stížnosti akcentovala, pak zákonnou dikci ZKV v ustanovení §45 odst. 2 považovala za zcela jednoznačnou, neboť stěžovatelka si sama nemohla vykládat zákon jinak, než expressis verbis.
IV.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání věci, zabýval se zkoumáním formálních náležitostí ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany; stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím (resp. zásahem) orgánu veřejné moci sám postižen.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla rozsudky obecných soudů ústavní stížností v celém jejich rozsahu, tedy i ve výrocích, jimiž bylo rozhodováno o vztahu mezi vedlejšími účastnicemi NEMOVITA a AGRO MORAVA. V tomto rozsahu však nepředstavují pro stěžovatelku napadená rozhodnutí obecných soudů žádný negativní dopad do jejích základních práv a stěžovatelce ani nenáleží žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolala ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, dotýkající se jiného účastníka řízení.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o vztahu mezi vedlejšími účastnicemi NEMOVITA a AGRO MORAVA, je tak návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud dospěl shodně s Nejvyšším soudem k závěru (a stěžovatelka tento závěr nijak nezpochybňuje), že dovolání stěžovatelky proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícího výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na ustanovení předběžného správce vedlejší účastnici AGRO MORAVA není ex lege (objektivně) přípustné. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vztahujícím se k požadavku na ustanovení předběžného správce vedlejší účastnici AGRA MORAVA tak počala stěžovatelce běžet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k čemuž dle doručenky obsažené ve spise došlo dne 5. října 2009. Pokud stěžovatelka podala ústavní stížnost až dne 28. května 2012, stalo se tak v uvedeném rozsahu po lhůtě stanovené pro její podání.
V.
Ústavní soud následně přezkoumal ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím ve zbývajícím rozsahu (viz teze "relevantní rozsah") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v relevantním rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak upozornil ve svém vyjádření též Nejvyšší soud, není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, což je podstatou projednávané věci, lze ji hodnotit za protiústavní, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K principu ochrany legitimního očekávání adresátů právní normy Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona. Obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů.
VI.
Ústavní soud přezkoumal relevantní rozsah v záhlaví citovaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že právě uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu splněny nejsou.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva z hlediska jeho "správnosti", který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda obecnými soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nepostrádá racionální základnu, či je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr namístě není, jestliže právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Podle náhledu Ústavního soudu důvody pro závěr, že podle ust. §45 odst. 2 ZKV lze na základě seznamu přihlášených pohledávek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, vést po zrušení konkurzu výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, jen pokud ke zrušení konkurzu došlo způsoby uvedenými v ust. §44 odst. 1 a 2 ZKV, nikoli však došlo-li ke zrušení konkurzu způsobem uvedeným v ust. §44 odst. 3 nebo §44a odst. 1 ZKV, jehož zpochybnění je podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud v odůvodnění svých v záhlaví citovaných rozhodnutí podrobně, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Jejich interpretace předmětného ustanovení §45 odst. 2 ZKV podle náhledu Ústavního soudu rozhodně nepředstavuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, není v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a nevybočuje ani z množiny možných významů zákona. Ústavní soud proto na napadená rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. ledna 2013
Pavel Rychetský v.r.
předseda Ústavního soudu