ECLI:CZ:US:2013:Pl.US.25.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 25/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové a Michaely Židlické o návrhu stěžovatele Igora Tsebera, zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem Ph. D., advokátem se sídlem Velehradská 18, Praha 3, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 799/08, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 799/08 se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 č. j. I. ÚS 799/08-11 se ruší.
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 799/08 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 25/13.
Odůvodnění:
1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 4. 2013 se navrhovatel domáhal obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 8. 4. 2008 č. j. I. ÚS 799/08-11, jímž Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1316/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 67 To 94/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 1 T 196/2005. Navrhovatel dále žádal, aby Ústavní soud následně zrušil uvedené usnesení Ústavního soudu, přičemž se odvolával na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém [ustanovení §119 až §119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] byly v projednávaném případě splněny.
3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení §117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy].
4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení §119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08 se stal konečným dne 22. 2. 2013, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int, jakož i ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 3. 2013 adresovaného zástupci stěžovatele.
5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení §119a zákona o Ústavní soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva (dále též "Evropský soud"), který ve výroku 3. svého rozsudku konstatoval, že "závěr o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovateli vznikla", a to již proto, že v uvedeném rozsudku Evropský soud výslovně připomenul, že "je přiměřeným prostředkem pro zhojení zjištěného porušení Úmluvy nové řízení nebo obnova řízení", a to s odkazem na ustanovení §119 zákona o Ústavním soudu připouštějící obnovu řízení před Ústavním soudem (srov. odst. 75).
6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/08 a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 196/2005 zjistil Ústavní soud následující.
7. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne ze dne 17. 1. 2007 č. j. 1 T 196/2005-971 shledal stěžovatele vinným trestným činem vydírání dle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (bod I./1), trestným činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona (bod I./2), trestným činem porušování domovní svobody dle ustanovení §238 odst. 1, 3 trestního zákona, trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona (bod II.), přičemž trestných činů pod bodem II. se stěžovatel dopustil tak, že společně s obžalovaným vystupujícím pod jmény D. D. a L. S. dne 31. 7. 2005 v době kolem páté hodiny ranní vnikli na pozemek rodinného domu v P. a poškozenému V. O. nejprve slovně vyhrožovali fyzickou likvidací a následně jej stěžovatel krátkou střelnou zbraní, k jejímuž držení neměl oprávnění, přes přiložený polštář postřelil do oblasti pravé nohy a způsobil mu tak střelné poranění pravého bérce v dolní třetině a tříštivou zlomeninu diafysy kosti holenní. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou; stěžovateli byla dále uložena povinnost k náhradě způsobené škody. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že z jednání pod bodem II. je stěžovatel usvědčován výpovědí svědka O., výslechem znalce MUDr. Přemysla Klíra CSc., vyhodnocením telekomunikačního provozu, podpůrně pak logikou příběhu a výslechem svědkyně K.
8. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 67 To 94/2007-1095 podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I./1, ve výroku o trestu a náhradě škody a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem I./2 a bodem II. odsoudil stěžovatele za tyto trestné činy k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu zprostil stěžovatele obžaloby pro skutek pod bodem I./1.
9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2008 č. j. 3 Tdo 1316/2007-1261 odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné. Vysvětlil, že soud prvního stupně řádně odůvodnil přečtení protokolu o výpovědi svědka O. a dodal, že skutkový děj je potvrzován celou řadou dalších důkazů.
10. Ústavní stížnost, v níž stěžovatel mj. namítal, že jediným usvědčujícím důkazem ohledně skutku pod bodem II. je výpověď poškozeného O., která byla učiněna jako neodkladný úkon a v hlavním líčení byla pouze přečtena, Ústavní soud usnesením ze dne 8. 4. 2008 č. j. I. ÚS 799/08-11 odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Na podkladě stížnosti, v které stěžovatel namítal, že byl odsouzen na základě výpovědi hlavního svědka obžaloby, aniž měl možnost jej vyslechnout, Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08 rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
12. V uvedeném rozsudku Evropský soud pro lidská práva (dále též "Evropský soud") neshledal důvod odchýlit se od závěru vnitrostátních soudů, že pořízení výpovědi poškozeného O. před zahájením trestního bylo v souladu s vnitrostátním právem, neboť tento závěr se mu nezdál být svévolný ani zjevně chybný.
13. Evropský soud však poukázal na některé výroky stěžovatele, jeho spoluobžalovaného a svědků, jež zpochybňovaly hodnověrnost poškozeného, jmenovitě na tvrzení, že poškozený byl spojen s organizovaným zločinem, či dokonce s ukrajinskou mafií, byl trestně stíhán pro vraždu a znásilnění, měl dluhy u řady osob a dále vyhrožoval, byl veden touhou po pomstě, protože stěžovatel žil s jeho bývalou partnerkou a spoluobžalovaný mu odmítl platit vyšší nájemné, a že poškozený mohl lhát ze strachu před skutečnými pachateli útoku. Za těchto okolností považoval Evropský soud za zarážející, že rozhodnutí vnitrostátních soudů neobsahují žádnou úvahu týkající se důvěryhodnosti poškozeného a hodnověrnosti jeho výpovědi nebo případných důvodů, které ho mohly vést ke křivému svědectví. Soudy totiž sice konstatovaly, že některé části jeho výpovědi jsou podpořeny jinými nepřímými důkazy, nicméně neobjasnily, proč považovaly výpověď poškozeného za hodnověrnou. A to přesto, že podle českého práva musí vzít soudci v úvahu vše, co vyšlo najevo v průběhu řízení, ověřit věrohodnost důkazu, pokud se jej rozhodnou použít, a musí reagovat na veškeré námitky, které obhajoba vznese ohledně věrohodnosti svědka.
14. Podle Evropského soudu ze spisu rovněž nevyplývá, že by se příslušné orgány snažily obstarat další důkazy, které by jim pomohly utvořit si názor na věrohodnost sporné výpovědi, nebo že by se snažily najít další svědky, kteří by ji mohli potvrdit nebo vyvrátit. Třebaže byl poškozený kvůli svému zranění na noze hospitalizován, nebyl Evropský soud informován, kdy byl poškozený propuštěn z nemocnice, ani o případné snaze vnitrostátních orgánů přistoupit po zahájení trestního stíhání k dalšímu výslechu nebo konfrontaci v přítomnosti stěžovatele. Dále příslušné orgány kromě počátečního konstatování, že D. K. se v místě bydliště poškozeného nezdržuje, po něm zřejmě více nepátraly, ačkoli poškozený prohlásil, že D. K. viděl stěžovatele a spoluobžalovaného vcházet k němu domů. Evropský soud shrnul, že stěžovatelovo právo na obhajobu bylo omezeno způsobem neslučitelným s požadavky na spravedlivý proces, a to tím, že povaha výpovědi poškozeného O. jako rozhodujícího důkazu při současné absenci solidních důkazů ve spise, které by byly způsobilé ji podpořit, nedovolila soudům řádně a spravedlivě posoudit hodnověrnost tohoto důkazu (odst. 69 rozsudku).
15. Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 č. j. I. ÚS 799/08-11 je ve smyslu §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.
16. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 799/08, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 25/13 [srov. §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle §119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu