ECLI:CZ:US:2014:1.US.1008.13.1
sp. zn. I. ÚS 1008/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 12. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1008/13 ve věci ústavní stížnosti Iceland Pelagic Ltd., se sídlem Krossey 780, Hornafjordur, Island, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem Ostrovní 30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 8 Cmo 514/2012-285, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření byl odmítnut, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Diana Fish, spol. s r. o., se sídlem Třída 5. května 1082, Pečky, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 8 Cmo 514/2012-285 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 8 Cmo 514/2012-285 se proto ruší.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 8 Cmo 514/2012-285 se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví tohoto nálezu označené usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Prostřednictvím podané stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení označeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012 č. j. 56 Cm 155/2012-227 o stěžovatelčině návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že návrh odmítl. Vrchní soud odmítnutí odůvodnil tím, že podle §75b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") je navrhovatel (zde stěžovatelka) při podání návrhu na nařízení předběžného opatření povinen složit jistotu, a to bez výzvy soudu nejpozději ve stejný den, kdy je na jeho návrh zahájeno řízení o předběžném opatření. V daném případě však návrh na nařízení předběžného opatření došel soudu prvního stupně dne 16. 11. 2012 a stěžovatelka složila jistotu až dne 22. 11. 2012. Vzhledem k tomu postupoval odvolací soud podle §75b odst. 2 o. s. ř., podle něhož předseda senátu návrh na předběžné opatření v případě nesložení jistoty odmítne. Z toho důvodu vrchní soud podle §220 o. s. ř. usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky odmítl.
3. Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zjevně nesprávné. Důsledkem tohoto rozhodnutí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud se dopustil bezprecedentní svévole tím, že své rozhodnutí opřel o závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními vyplývajícími z předmětného řízení a ze spisového materiálu. Interpretace §75b o. s. ř. použitá v rozhodnutí odvolacího soudu je dle stěžovatelky v zásadním rozporu se zásadou spravedlnosti a jedná se o formalistický, zužující způsob interpretace, jenž odporuje ustálené praxi soudů v České republice.
4. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v dané věci uhradila jistotu na bankovní účet Krajského soudu v Praze u České národní banky ke dni 16. 11 2012. Jistota byla však připsána na jiný účet krajského soudu, jenž není určen k vedení jistot, ale je zřízen pro úhrady jiných záležitostí. Stěžovatelka záměnu účtů připisuje omylu zapříčiněnému tím, že ze strany krajského soudu jí byl sdělen jiný variabilní symbol pro platbu, než který měla správně obdržet. Částka jistoty byla uhrazena k 16. 11. 2012 na účet Krajského soudu v Praze a podle stěžovatelky nemůže být pouhá platba ve prospěch bankovního účtu soudu, na němž se neshromažďují jistoty, důvodem k odmítnutí jejího návrhu na nařízení předběžného opatření. Krajský soud navíc předběžné opatření nařídil, tudíž sám neměl o splnění poplatkové povinnosti pochybnosti. Záležitosti vnitřní organizace soudu, tedy pohyb finančních prostředků interně v rámci soudu, nemohou jít dle mínění stěžovatelky na újmu jednotlivých účastníků řízení. Na podporu své argumentace stěžovatelka poukazuje též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375).
5. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, a to s odůvodněním, že tímto rozhodnutím vrchního soudu přišla o zajištění své splatné pohledávky vůči vedlejší účastnici, což může mít zásadní vliv na uspokojení předmětné pohledávky.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastník i vedlejší účastnice řízení. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že na svých závěrech trvá, přičemž znovu poukazuje na to, že předmětná jistota nebyla zaplacena v den, kdy došel soudu prvního stupně návrh na nařízení předběžného opatření. Vrchní soud proto ve svém postupu žádný zásah do práv stěžovatelky nespatřuje.
7. Podle vedlejší účastnice nemělo být předběžné opatření vůbec nařízeno; přitom vedlejší účastnice vymezuje, též z jakých důvodů není ono opatření namístě. Vedlejší účastnice zejména vyvrací tvrzení stěžovatelky o tom, že hrozí riziko zcizování majetku vedlejší účastnice, který by však měl potenciálně sloužit k výkonu rozhodnutí a uhrazení pohledávek stěžovatelky, jež jsou předmětem sporu. Vedlejší účastnice odkazuje rovněž na argumentaci vrchního soudu ohledně nedodržení data ke složení jistoty a poukazuje na další vady návrhu, jimiž je dle vedlejší účastnice zvláště nedostatečné vylíčení skutečností odůvodňujících předběžné opatření a nejasnost návrhu spočívající v tom, že není zřejmé, jakého předběžného opatření se stěžovatelka vlastně domáhá.
8. Z vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 56 Cm 155/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dle záznamu o složení jistoty učinila platbu 50 000 Kč ke dni 16. 11. 2012 na chybný účet krajského soudu, pročež ji bylo nutno převést na účet správný, což se uskutečnilo ke dni 22. 11. 2012, a až teprve poté bylo možno vystavit stěžovatelce záznam o složení jistoty, který byl vydán k 23. 11. 2012.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a došel k závěru, že stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud se obdobným případem odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření pro údajné včasné nesložení jistiny zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). V něm uvedl, že "pohyb písemností uvnitř soudu s ohledem na splnění povinností ze strany účastníků řízení ve stanovených lhůtách musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění jejich práv." I v nyní posuzovaném případě tak musí Ústavní soud analogicky ke zmíněnému nálezu zdůraznit, že interní postupy soudu nemohou být přičítány k tíži účastníků řízení, tedy v konkrétním případě ani stěžovatelky.
11. Ústavní soud konstatuje, že jak vyplývá z vyžádaného spisu krajského soudu, stěžovatelka uhradila požadovanou jistotu na bankovní účet příslušného soudu, a to včas. Z hlediska splnění zákonné povinnosti již přitom nemůže být rozhodné, který bankovní účet soudu stěžovatelka k úhradě zvolila, zda ten vyhrazený k přijímání jistot či jiný. Opačná interpretace zákonného ustanovení, vedoucí k odmítnutí předběžného opatření pouze z důvodu nesprávné volby čísla bankovního účtu příslušného soudu, by představovala nepřípustně formalistický výklad. Je tak třeba zdůraznit, že stěžovatelka složila částku jistoty podle všech dostupných informací včas (ke dni 16. 11. 2012).
12. Ústavní soud považuje za vhodné též poukázat na skutečnost, že krajský soud navrhované předběžné opatření nařídil, a co se týče včasnosti platby jistoty, žádná pochybení stěžovatelky či jiné pochybnosti ohledně splnění této povinnosti nespatřoval. Až vrchní soud přehodnotil posouzení včasnosti složení jistiny a za použití nepřípustně formalistického výkladu stěžovatelčin návrh odmítl. Tím založil rozpor svého rozhodnutí se stěžovatelčiným právem na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Vzhledem k výše uvedené argumentaci tak Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
14. Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Odklad vykonatelnosti může Ústavní soud nařídit na návrh v případech, ve kterých je nařízen výkon rozhodnutí, tedy pokud napadané rozhodnutí představuje přímý zásah do sféry stěžovatelky [§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.