ECLI:CZ:US:2014:1.US.1011.12.1
sp. zn. I. ÚS 1011/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 20. února 2014 sp. zn. I. ÚS 1011/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Štefana Suchara, zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Nad Nuslemi 11, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 62 Co 246/2011-189 o stěžovatelově povinnosti zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 900 Kč, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - České obchodní inspekce jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 62 Co 246/2011-189 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 62 Co 246/2011-189 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 62 Co 246/2011-189 o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 900 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a aby proto citovaný rozsudek zrušil.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl citovaným rozsudkem v kauze stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice - České obchodní inspekci (dále též jen "vedlejší účastnice řízení", resp. "ČOI") o neplatnosti jeho výpovědi z pracovního poměru tak, že výrokem I změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2010 č. j. 23C 158/2009-167 (kterým byla výpověď prohlášena za neplatnou) a žalobu zamítl. Výrokem II, který stěžovatel napadá, pak rozhodl, jak je výše uvedeno.
II.
3. Stěžovatel konstatoval, že v roce 2007 podal žalobu o určení neplatnosti výpovědi dané mu žalovanou ČOI dopisem ze dne 5. 4. 2007. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalovaná ČOI se proti předmětnému rozsudku dále odvolala k Městskému soudu v Praze, který rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Ačkoliv byla žaloba o určení neplatnosti skončení pracovního poměru podána v roce 2007, do vynesení rozsudku Městského soudu v Praze uplynulo 55 měsíců; rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci v lednu 2012. Po prvním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, vyhovujícím žalobě a neukládajícím žalované ČOI žádné náklady řízení, proběhla u žalované změna právního zastoupení. Byla vypovězena plná moc dosavadní advokátce Mgr. Markétě Kellerové a zastupováním byl pověřen advokát JUDr. Daniel Volopich. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně pak ve věci vedené pod č. j. 62 Co 246/2011-189 svým rozsudkem zvrátil předchozí usnesení soudu prvního stupně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalovaná ČOI má právo na náhradu nákladů řízení, sestávajících z nákladů právního zastoupení: odměny advokáta ve výši 7 500 Kč podle §7 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, a náhrady za jedenáct režijních paušálů po 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za zastupování žalovaného v řízení před soudem prvního stupně (pozn. stěžovatele; přičemž v řízení před soudem prvního stupně zastupovala výhradně Mgr. Kellerová), dále pak odměny advokáta ve výši 7 500 Kč podle §7 písm. c) a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a náhrady za dva režijní paušály ve výši po 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za zastupování žalovaného v odvolacím řízení. JUDr. Volopich přitom zastupoval pouze v řízení před soudem druhého stupně a fakticky zajistil jediný právní úkon spočívající ve vyhotovení odvolání. Současně soud rozhodl, že náklady řízení před soudy obou stupňů různými advokáty jsou splatné k rukám advokáta žalovaného [§149 odst. 1 o. s. ř. za použití §124 odst. 1 o. s .ř. (sic - pozn. red.)].
4. Dne 24. 1. 2012 stěžovatel splnil rozsudek Městského soudu v Praze a uhradil stanovené náklady řízení, nikoli však "k rukám" advokáta žalovaného, ale - aby prý zabránil případným duplicitním platbám advokátovi, jak zmíněno v kontrolním závěru Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ") č. 11/32 - uhradil částku přímo na účet žalované České republiky - České obchodní inspekce, vedený u ČNB pod číslem 829011/0710. Úhradou případných nákladů přímo na účet advokáta se podle stěžovatele umožňuje porušování rozpočtové kázně, neboť se fakticky nevykážou jako příjem státního rozpočtu, jehož příjmy se tak krátí a zkresluje se rozpočtové hospodaření státu vykazované v tzv. státním závěrečném účtu. Příznačné pro tuto situaci podle stěžovatele bylo, že přestože náklady řízení byly řádně zaplaceny na účet žalované ČOI, měsíc poté, dne 27. února 2012, zaslal stěžovateli JUDr. Volopich výzvu k úhradě nákladů řízení, ve které upozornil, že "on ani jeho klient dosud platbu výše zmíněných nákladů řízení nezaznamenali" a že pokud nebudou uhrazeny na jeho účet do 14. 3. 2012, bude nucen přistoupit k zahájení exekučního řízení.
5. Stěžovatel však v daném případě považuje za zásadní, že žalovaná je organizační složkou státu, která disponuje dostatečným počtem právníků, kteří ji mají zastupovat při jednání a posuzování věcí v rámci sjednaných pracovních povinností, jak vyplývá z interních předpisů založených ve spise, a jakožto státní organizace má dostatek možností k zajištění zastupování ve sporech. Z organizačního řádu žalované je prý přitom patrné, že má odborníky i na tuto problematiku, neboť právní odbor má výslovně stanovenou povinnost zastupovat organizaci i v pracovněprávních sporech. Stěžovatel je tak zcela přesvědčen, že v řízení o jeho žalobě vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 nebyl dán žádný důvod, aby žalovaná ČOI byla v tomto sporu zastoupena advokátem. ČOI disponuje právním útvarem a zaměstnává dostatečný počet odborníků, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů státu před soudy, přičemž tuto skutečnost stěžovatel soudu doložil a prokázal. Pokud žalovaná volila cestu uzavření smluvního vztahu s externí advokátní kanceláří, pak v rámci tohoto smluvního vztahu byla se zastupující advokátní kanceláří dohodnuta smluvní odměna, vztahující se k počtu odpracovaných hodin a paušální odměně za ně. Advokátka Mgr. Kellerová (původně zastupující) měla sjednanou (paušální) odměnu ve výši 3 200 Kč/hod. za počet hodin vykázané práce, současně zastupující advokátní kancelář pak 2 600 Kč/hod. za počet hodin vykázané práce. Stěžovatel je přesvědčen, že po něm není možno spravedlivě požadovat náhradu nákladů těchto zastoupení, protože tyto náklady nelze považovat za náklady účelně vynaložené a potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel opakuje, že žalovaná ČOI disponuje dostatečným počtem právníků ve velmi početném právním útvaru, který je schopen zastupovat a jednat jménem České republiky před soudy. Pokud by snad takovými odborníky nedisponovala, měla se obrátit na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl pro bezplatné hájení zájmů státu zřízen.
6. Stěžovatel poukázal na závazný právní názor Ústavního soudu v obdobných věcech. Považuje za zásadní, že žalovanou je de facto Česká republika, zastupovaná organizační složkou státu, která disponuje dostatečným počtem právníků, kteří ji mají zastupovat při jednání a posuzování věcí v rámci sjednaných pracovních povinností, a jakožto státní organizace má dostatek možností k zajištění zastupování ve sporech. Žalovaná ČOI plnění těchto povinností ostatně pravidelně uvádí ve výčtu svých zajišťovaných povinností i ve svých výročních zprávách, např. příloha výroční zprávy ČOI za rok 2008 na straně 47 k oddělení právnímu uvádí: "Kromě poskytování právních porad a konzultací o právních předpisech v rámci ČOI zastupovali pověření pracovníci organizaci v právních záležitostech, zejména v jednání před soudy, a pro tato jednání připravovali příslušná podání."
7. Stěžovatel odkázal především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 18/60 SbNU 191). Zdůraznil, že odbornému právnímu útvaru žalované ČOI je uložena povinnost zastupovat ji před soudy, a pokud přesto volila cestu nechat se zastupovat advokátem, nelze prý za této situace od stěžovatele férově a spravedlivě požadovat, aby jí hradil náklady řízení.
III.
8. Ve vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti je uvedeno, že se "v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí". Rozsudek je prý zcela v souladu s občanským soudním řádem i judikaturou Ústavního soudu. Městský soud v Praze k tomu dále uvedl, že se ve svém rozhodnutí otázkou nákladů řízení podrobně zabýval a "nákladový výrok" prý řádně odůvodnil. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatel v odvolacím řízení údajně neuplatnil a poprvé s ní přichází až právě ve své ústavní stížnosti, takže Městský soud v Praze na ni nemohl dříve reagovat. V této souvislosti soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který ve svých četných rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2791/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil následující závěry: "Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo." Městský soud v Praze proto z výše uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla po provedeném řízení jako nedůvodná zamítnuta.
9. Vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, Česká obchodní inspekce, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedla, že považuje za nutné "uvést na pravou míru" tvrzení stěžovatele, ve kterých směšuje několik skutečností. Stěžovatel především uvádí, že náklady řízení uhradil přímo na účet žalované ČOI z obavy před údajnými duplicitními platbami kritizovanými NKÚ, kterými měly být kráceny příjmy státního rozpočtu. Z rozpočtového hlediska je prý přitom lhostejné, zda přiznané náklady řízení byly poukázány nejprve na účet právního zástupce nebo na účet České obchodní inspekce. Pokud stěžovatel poukazuje na údajné duplicitní platby kritizované NKÚ, jednalo se prý o více než 3 roky starý případ, kdy byly tehdejší právní zástupkyni ČOI nesprávně uhrazeny také náklady za cestovné a náhrada za promeškaný čas, přestože tyto náklady měly být již zahrnuty ve sjednané odměně.
10. Pokud jde o výzvu právního zástupce ČOI k úhradě nákladů adresovanou stěžovateli, vedlejší účastnice řízení připustila, že v tomto případě skutečně došlo k omylu a náklady řízení byly připsány na účet ČOI, nic to však prý nemění na tom, že k prvotnímu pochybení došlo u stěžovatele, který v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze částku poukázal přímo na účet ČOI.
11. Co se týče stěžejní námitky stěžovatele, že zastoupení advokátem bylo v daném případě zbytečné, neúčelné a nehospodárné, je ve vyjádření uvedeno, že řešená právní problematika naprosto nesouvisí s oblastí, kterou se ČOI zabývá. Navíc prý ČOI v souvislosti s danou věcí čelila celkem jedenácti žalobám o neplatnost rozvázání pracovního poměru zaměstnanců. Např. se prý musela vůči skupině zaměstnanců, u které soudy uzavřely, že jejich pracovní poměr byl rozvázán neplatně, domáhat vrácení vyplaceného odstupného, které tito zaměstnanci nevrátili. Vedlejší účastnice má proto za to, že náklady na právní zastoupení byly účelně vynaložené, neboť její právní útvar by údajně nebyl schopen tyto spory "adekvátně pokrýt" bez toho, aby to nemělo negativní vliv na dozorovou činnost ČOI. Její právní odbor, ve kterém je zaměstnáno sedm právníků s vysokoškolským titulem, je úzce specializován především na oblast správního trestání, zpracovávání stanovisek k dozorové činnosti ČOI a připomínkování související legislativy. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice řízení navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
IV.
12. Citovaná vyjádření byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ten reagoval podáním ze dne 30. 7. 2012, ve kterém zejména odmítl námitku městského soudu, že neuplatnil argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti v odvolacím řízení. Stěžovatel totiž k nějaké argumentaci v odvolání neměl důvod, neboť u první instance soudní spor vyhrál a Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli tehdy žádné náklady řízení neuložil, takže se neměl vůči čemu v nákladech odvolávat. Stěžovatel se tak mohl k jemu uloženým nákladům řízení vyjádřit teprve po vydání rozsudku Městského soudu v Praze, který rozhodl o přiznání náhrady nákladů v řízení (za zastupování advokátem JUDr. Volopichem) žalované České republice - České obchodní inspekci, a to už pouze touto ústavní stížností. Stěžovatel však má za to, že povinností obecného soudu, tj. Městského soudu v Praze, však bylo v souladu s ústavními nálezy zkoumat a uvést, zda šlo o takový předmět sporu, kvůli němuž lze shledat postup žalované ČOI, která se nechala zastupovat advokátem, za nezbytný a účelný, a zda tedy nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
13. Pokud jde o vyjádření vedlejší účastnice sporu, tj. České republiky - České obchodní inspekce, neodpovídají prý tvrzení, obsažené v tomto vyjádření, skutečnosti. Není prý pravda, že by ČOI čelila od srpna 2007 jedenácti žalobám o neplatnosti rozvázání pracovního poměru; ve skutečnosti šlo zpočátku pouze o jednu společnou žalobu, kterou soud teprve po delší době rozdělil na více žalob, přičemž právní zastoupení advokátem však žalovaná měla hned od počátku předmětného soudního řízení, a to na tuto jednu společnou žalobu. Předtím i potom prý navíc používala v pracovněprávních sporech bezplatně i vlastní právníky, např. Mgr. Ivo Peřinu. Co se týče dalších sporů o náhradu mzdy, o kterých vedlejší účastnice uváděla, že ji v nich musel JUDr. Volopich zastupovat, žaloby v těchto věcech byly prý svou podstatou zcela bagatelní, protože jednání o nich bylo ihned přerušováno, vzhledem k tomu, že byly závislé na výsledku soudního řízení o neplatnosti výpovědi. V některých případech již prý také soudy respektovaly ústavní nálezy uvedené v této stížnosti a žalované České republice náklady řízení nepřiznaly vzhledem k jejich nedostatečné účelnosti (přiloženo mj. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 30/2011-35 ze dne 23. 5. 2012).
14. Stěžovatel dále poukázal na údajné porušování čl. 4 Listiny základních práv a svobod a v této souvislosti rovněž uvedl, že částka ve výši 18 900 Kč stanovená mu k úhradě není vůbec částkou zanedbatelnou. Podle uvedeného článku při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí byt šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Soud je podle stěžovatele povinen zkoumat, zda zastupování advokátem bylo účelné a namístě. S ohledem na výše uvedené stěžovatel konstatoval, že je i nadále nucen trvat na podané ústavní stížnosti, neboť posuzované a vytýkané skutečnosti se prý bezprostředně týkají také jeho právní jistoty v souvislosti s předvídatelností soudních rozhodnutí o nákladech řízení a jejich objektivitou. Proto nadále navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno.
V.
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud často opakuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů a že jeho úkolem je kontrola jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k tomu, aby detailně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To však neplatí, pokud v rozhodnutí obecného soudu dojde k procesnímu excesu, který nemá toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva. Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, vylučujícím libovůli při rozhodování je také povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za nesouladné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Tento požadavek se samozřejmě týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení.
17. V souladu s rozhodovacími důvody uvedenými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349) je nutno zopakovat, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti byl přenášen na soukromý subjekt, jímž je advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
18. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jen jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
19. Lze připustit, že při aplikaci uvedené zásady je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze jistě představit, že předmětem sporu, jehož účastníkem je stát, může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí zajišťovanou konkrétním státním orgánem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, nebo problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. V takových případech je však povinností soudu, který o náhradě nákladů rozhoduje, specifické okolnosti případu řádně označit a odůvodnit.
20. Ve zkoumaném případě však situace dostatečně odůvodňující zastoupení státu advokátem dle přesvědčení Ústavního soudu nenastala.
21. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, příslušného spisového materiálu, jakož i z vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení je evidentní, že ve věci se jednalo o pracovní spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, který vedl stěžovatel s vedlejší účastnicí řízení. Stěžovatel, úspěšný v řízení před soudem prvního stupně, neuspěl v řízení odvolacím, neboť Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Za této situace uložil odvolací soud stěžovateli povinnost zaplatit žalované ČOI náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve sporu. Jak přitom vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, zmíněný soud shora nastíněné ústavněprávní otázky vůbec nevzal v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen paušálním odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Otázkou, zda se skutečně jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou mající ústavněprávní rozměr a spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
22. Dle přesvědčení Ústavního soudu neobstojí ani argumentace obsažená ve vyjádření vedlejší účastnice řízení, totiž že náklady na právní zastoupení byly účelně vynaložené, neboť její úzce specializovaný právní útvar by nebyl schopen předmětné spory "adekvátně pokrýt". Dostatečným kritériem pro akceptaci zastoupení státního orgánu advokátem v soudním sporu nemůže být (bez dalšího) tvrzení, že předmětem daného řízení prý nebyla běžná agenda spadající pod působnost tohoto orgánu, resp. jeho právního odboru, kterou je prý (jak je shora uvedeno) zejména správní trestání, zpracovávání stanovisek k dozorové činnosti ČOI a připomínkování související legislativy.
23. Je nepochybné, že pracovněprávní vztahy jsou elementární součástí činnosti orgánu jednajícího za stát, který zaměstnává mnoho pracovníků a disponuje i samostatným právním odborem. Dává-li takový orgán svému zaměstnanci výpověď, musí být tento zásadní právní úkon schopen také sám obhájit v soudním procesu, resp. nést následky předpokládané právem, protože jde o úkon, který vyplývá z jeho činnosti jako zaměstnavatele. V tomto smyslu se naopak jedná o naprosto běžnou agendu spadající do jeho působnosti a bylo by s podivem, kdyby mohl dávat výpovědi, ale pracovněprávní spory z nich vyplývající by nemohl nebo neuměl "pokrýt". V dané oblasti lze naopak jistě a zcela samozřejmě předpokládat nutný rozsah odborné erudovanosti kteréhokoli zaměstnance příslušného právního odboru. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že nejen na pracovněprávní spory by si takový orgán veřejné moci zřejmě musel najímat externí advokáty, ale snad i na právní pomoc a poradu při dávání výpovědi zaměstnancům a asi i při jejich přijímání do pracovního poměru.
24. Ústavní soud tedy ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 č. j. 62 Co 246/2011-189 o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 900 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha zrušil pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.