ECLI:CZ:US:2014:1.US.1018.14.1
sp. zn. I. ÚS 1018/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Vítězslava Pařízka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 12. 2013 č. j. 11 Co 271/2013-82 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 12. 4. 2013, č. j. 22 C 273/2012-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a na nedotknutelnost majetku, garantovaných v čl. 36, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 273/2012 domáhal přiměřeného zadostiučinění za průtahy způsobené Obvodním soudem pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 475/2009. Dle stěžovatele byla za průtahy v řízení způsobené Obvodním soudem pro Prahu 6 přiměřená výše zadostiučinění 66 500 Kč, a vzhledem k tomu, že část tohoto zadostiučinění ve výši 31 500 Kč byla stěžovateli žalovaným Ministerstvem spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaný") poskytnuta dobrovolně, domáhal se žalobce u soudu doplacení zbývající části přiměřeného zadostiučinění ve výši 35 000 Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl napadeným rozsudkem, proti kterému se stěžovatel odvolal a ve svém odvolání namítal, že prvostupňový rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") a s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a že se také nijak nevypořádal se stěžovatelovými argumenty, kterými stěžovatel detailně odůvodňoval zvýšení základní částky zadostiučinění na základě kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje, že podstatou sporu bylo hodnocení dalších okolností ovlivňujících výši přiměřeného zadostiučinění, jak jsou demonstrativně uvedeny v citovaném ustanovení, přičemž stěžovatel v žalobě zejména namítal, že žalovaný při posuzování jeho nároku vůbec nepřihlédl k těmto kritériím: jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení a k postupu orgánů veřejné moci během řízení. Hodnocení provedené obecnými soudy dle názoru stěžovatele hraničí s diskriminací stěžovatele z důvodu majetku, neboť obecné soudy zasáhly do stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny s odůvodněním, že stěžovatel je vlastníkem domu. Napadenými rozhodnutími pak bylo zasaženo do jeho výše uvedených práv.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu