ECLI:CZ:US:2014:1.US.1031.14.1
sp. zn. I. ÚS 1031/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Veroniky Vymětalové, zastoupené Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem Praha 1, Novomlýnská 1238/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 941/2012-573, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 239/2011-521, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 239/2011-537, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 1. 2011 č. j. 7 C 304/2003-454, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 1. 2011 č. j. 7 C 304/2003-454 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem - pozemku parc. č. X1 a pozemkům ve zjednodušené evidenci parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4 a parc. č. X5, nacházejícím se v kat. úz. Vlkoš u Přerova a zapsaným u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov - a vypořádal je přikázáním věcí v souladu s jejich rozdělením podle vypracovaného geometrického plánu zčásti do výlučného vlastnictví stěžovatelky (žalované) a zčásti do podílového spoluvlastnictví žalobců. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo, ovšem pouze pro změnu okruhu žalobců uskutečněnou v odvolacím řízení, změněno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 239/2011-521, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 10. 2011 č. j. 69 Co 239/2011-537. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 941/2012-573 jako nepřípustné odmítl.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především nesprávným závěrem dovolacího soudu ve vztahu k řešení otázky přípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. K věci samé stěžovatelka namítala, že obecnými soudy prvního a druhého stupně mělo být při vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporným pozemkům zhodnoceno jak kritérium účelného využití věci, tak i hledisko velikosti spoluvlastnických podílů na nemovitostech. Byl-li ukazatel velikosti spoluvlastnických podílů (pozn.: stěžovatelka vlastnila podíl o velikosti ideálních 3/4 pozemků) soudy opomenut či vyloučen při posuzování věci, měly být jejich právní závěry v tomto směru řádně odůvodněny. Řečená právní otázka, jež byla stěžovatelkou formulována i v dovolání, má podle jejího názoru zásadní právní význam, což Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nezohlednil.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Nejvyšší soud se při posouzení přípustnosti dovolání nedopustil ústavněprávního pochybení. K odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) by došlo tehdy, pokud by soud zbavil jednotlivce zcela procesní ochrany, popřípadě mu tuto ochranu svým postupem contra legem ztížil natolik, že by nemohl být ve sporu úspěšný - což nelze dovodit v dané věci, kde rozhodnutí nižších obecných soudů o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nevykazují protiústavní charakter. Soudy v rámci rozhodování s náležitým odůvodněním přihlédly jak k hledisku účelného využití nemovitostí, tak k velikosti spoluvlastnických podílů na nich. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k provedení zásahu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu a s výsledkem řízení nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu