ECLI:CZ:US:2014:1.US.1088.14.1
sp. zn. I. ÚS 1088/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Janou Petrovou, advokátkou se sídlem Na Hutích 12, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 8. 7. 2013 č. j. 9 P 71/2013-377 a proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. 11. 2013 č. j. 55 Co 440/2013-419, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36, čl. 32, čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením nařídil Obvodní soud pro Prahu 7 předběžné opatření, podle kterého byl stanoven styk stěžovatele s dcerou každý pátek v sudém týdnu v roce v době od 14.00 hodin do 15.00 hodin na půdě specializovaného pracoviště a za účasti asistenta občanského sdružení Fond ohrožených dětí. Městský soud v Praze napadeným usnesením jako soud odvolací napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí zmatečně smísil řízení nalézací s dávno skončeným řízením exekučním a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel tvrdí, že ze strany obecných soudů dochází k víceletým zásahům do jeho rodinného života a základních práv, které pozbývají charakteru dočasnosti a jsou trvalé a ve svých důsledcích nevratné. Stěžovatel se domnívá, že žádný zákon v době rozhodování obecných soudů nestanovil (až na výjimku týkající se výkonu rozhodnutí) oprávnění soudů ukládat povinnost strpět při výkonu styku s dítětem dozor třetích osob a omezování svobody pohybu. Napadené rozhodnutí o úpravě styku je pak podle stěžovatele nejen protiústavní, ale i nevykonatelné, neboť předpokládá součinnost třetích osob (právnické osoby a blíže neurčených fyzických osob "asistentů"), aniž by těmto osobám soud stanovil jakoukoli povinnost součinnost poskytnout, a to v situaci, kdy žádná z těchto osob není účastníkem řízení. Stěžovatel dále uvádí, že dceři neubližuje, že spolu mohou hovořit, dcera se v jeho přítomnosti směje a chová se bez odstupu, z toho pak dovozuje, že při styku s dcerou nemusí být hlídán "dozorkyní". Napadeným rozhodnutím byla podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu, na rodinný život a výchovu jeho dítěte, na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu