ECLI:CZ:US:2014:1.US.1090.14.1
sp. zn. I. ÚS 1090/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, právně zastoupeného Mgr. Václavem Hrabákem, advokátem se sídlem Dušní 8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3787/2013-385, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013 č. j. 4 Co 84/2012-343, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012 č. j. 62 Co 307/2010-297, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2006 č. j. 26 C 155/2005-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010 č. j. 62 Co 307/2010-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem č. j. 62 Co 307/2010-199 ze dne 27. 10. 2010 potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 155/2005-48 ze dne 4. 1. 2006, kterým bylo stěžovateli a jeho matce uloženo vyklidit byt ve 3. patře domu v Praze bez nároku na náhradní byt či náhradní ubytování. Proti rozsudku podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., neboť mu byla odňata možnost jednat před soudem.
3. Žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 307/2010 - 297 ze dne 30. 3. 2012. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který odvolání nevyhověl a usnesení soudu I. stupně potvrdil svým usnesením č. j. 4 Co 84/2012-343 ze dne 14. 2. 2013. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které usnesením č. j. 21 Cdo 3787/2013 ze dne 17. 12. 2013 Nejvyšší soud odmítl.
4. Stejně jako v řízení před obecnými soudy ve věci žaloby pro zmatečnost stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před Městským soudem v Praze požadoval, aby při jednání došlo k protokolaci pomocí záznamové techniky. Záznamová technika byla v době předmětných jednání v budově Městského soudu v Praze ve Spálené ulici k dispozici, avšak pouze ve zkušebním provozu. To však podle stěžovatele nebránilo tomu, aby mohla být dle jeho požadavku použita. Vzhledem k zásadním chybám protokolace v řízení a vzhledem k tomu, že bylo stěžovateli upřeno použití záznamové techniky, došlo podle jeho přesvědčení k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel je osoba se zdravotním postižením takového rázu, že to může mít vliv na hlasitost a srozumitelnost jeho projevu. Podle článku 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením má být těmto osobám zajištěn účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídajících úprav. Požadavek stěžovatele na použití záznamové techniky byl v souladu s právem na účinný přístup ke spravedlnosti.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
7. Ústavní stížností stěžovatel napadá jak rozhodnutí ve věci samé (vyklizení bytu), tak následná rozhodnutí ve věci jeho žaloby pro zmatečnost. Námitky v ústavní stížnosti obsažené však směřují pouze proti nesprávné protokolaci v řízení před Městským soudem v Praze, ve vztahu k předcházejícím meritorním rozsudkům obecných soudů stěžovatel z hlediska věcného nenamítá ničeho.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, a to jak meritorních, tak týkajících se žaloby pro zmatečnost, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti a směřující proti nesprávné protokolaci a nevyužití záznamové techniky, lze hodnotit jako pouhou polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu