ECLI:CZ:US:2014:1.US.1140.14.1
sp. zn. I. ÚS 1140/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. Miloše Krále, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem se sídlem Brno, Pellicova 2c, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 46/2013-26 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2013, č. j. 29 Af 23/2013-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 90 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně, který posoudil stěžovatelem podanou žalobu formálně, když dovodil, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení z důvodu absence žalobního bodu v žalobě ve smyslu §71 odst. l písm. d) s. ř. s. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že žaloba musí obsahovat alespoň jeden žalobní bod, má však za to, že nemusí být vyjádřen výslovně, a že postačí, jak tomu bylo v jeho věci, odkaz na identický předchozí spor. Stěžovatel považuje za formalismus, pokud soud považoval jeho žalobu za blanketní, aniž by se zajímal, jaký je obsah identické žaloby v stěžovatelem uvedené věci. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Brně pochybil, když jej nevyzval k doplnění žaloby, a ani se nezajímal o v žalobě uvedené dlouhodobé zdravotní potíže právního zástupce stěžovatele, která trvaly až do konce měsíce března letošního roku.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 23/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2013, č. j. 29 Af 23/2013-25, byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 12. 2012, č. j. 19086/12-1100-700779, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno II. ze dne 16. 6. 2004, č. j. 94702/04/289914/8635. Usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 Afs 46/2013-26 zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Krajský soud v Brně odmítl žalobu stěžovatele pro nedostatek podmínek řízení ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť žaloba neobsahovala ani jeden žalobní bod, přičemž tento nedostatek je s ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána těsně před uplynutím zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro její podání, neodstranitelný. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že žaloba se dostala do dispozice příslušného soudce (senátu) až tehdy, když již nebylo objektivně možné, aby byla doplněna v zákonné dvouměsíční lhůtě, proto by výzva k doplnění žaloby, která by byla doručena až po uplynutí zákonné lhůty, kterou nelze podle zákona prominout, postrádala smysl. Krajský soud v Brně měl za to, že lhůta pro podání žaloby je dostatečně dlouhá pro to, aby zástupce stěžovatele, z jehož datové schránky žaloba odešla, bez ohledu na svou pracovní neschopnost podal žalobu obsahující alespoň jeden žalobní bod.
Taktéž Nejvyšší správní soud posoudil žalobu stěžovatele jako blanketní. Pokud stěžovatel odkazoval na identické spory v jeho věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel resp. jeho zástupce ani v nejmenším nenaznačil, v čem měl rozpor se zákonem spočívat a jaká práva stěžovatele měla být zkrácena. Pokud není v žalobě uveden řádným způsobem žádný žalobní bod, není v souladu s dispoziční zásadou možné takové podání ve správním soudnictví projednat a meritorně o něm rozhodnout, neboť soud není povinen, ani oprávněn za žalobce chybějící skutkové důvody dovozovat či vyhledávat případné vady. Odkaz na stěžovatelem vedená jiná, byť co do předmětu sporu obdobná řízení, žalobní bod nahradit nemůže. Ohledně nezbytnosti výzvy k doplnění žalobního bodu Nejvyšší správní soud poukázal na svou konstantní judikaturu, podle které v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno. Nejvyšší správní soud uzavřel, že procesní postup účastníků řízení včetně toho, zda žalobce podá žalobu až v samém závěru lhůty, kdy tak může učinit, souvisí s jeho procesní odpovědností a musí nést případné důsledky, které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou. Tak je tomu i u stěžovatele, kdy byla žaloba k soudu podána datovou schránkou advokáta, který stěžovatele zastupoval již v dřívějších řízeních před soudem, tedy profesionála, který si měl být důsledků blanketně podané žaloby náležitě vědom.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění obou ve věci rozhodnutích soudů, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace dotčených ustanovení soudního řádu správního byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nad rámec výše správními soudy uvedeného dodává, že z obsahu žaloby ze dne 13. 2. 2013 je zřejmé, že si byl stěžovatel, respektive jeho zástupce jejích nedostatků vědom, když předeslal, že žalobu "řádně doplní cca do 28. 2. 2013". Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v uvedené lhůtě, ale ani později, žádné podání ke Krajskému soudu v Brně neučinil. Naproti tomu Krajský soud v Brně přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí až dne 22. 3. 2013, tedy v době, kdy již uplynula stěžovatelem avizovaná lhůta.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že nejen v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který si měl být povinnosti efektivního, nikoli jen formálního využití opravných prostředků vědom.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu