ECLI:CZ:US:2014:1.US.1162.13.1
sp. zn. I. ÚS 1162/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Slévárny Pilana Hulín, spol. s r. o., se sídlem Nádražní 804, Hulín, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 32 Cdo 4194/2011-364, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011 č. j. 1 Cmo 43/2011-332 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010 č. j. 11 Cm 177/2007-286, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka namítala zejména to, že soud prvního stupně a soud odvolací nesplnily poučovací povinnost ohledně jiné formulace žalobního petitu a potřebě doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně návrhu smlouvy. V dalším textu ústavní stížnosti brojila proti právnímu posouzení věci obecnými soudy.
2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení obsahu kupních smluv, podle nichž měla společnost PILANA, a. s., (žalovaná) prodat stěžovatelce nemovitosti pronajaté podle smluv o pronájmu nemovitostí s následným odprodejem (koupí) formou tzv. finančního leasingu.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka měla podle soudu žalovat na určení práva vzniklého ze smlouvy, tedy o určení svého vlastnického práva k nemovitostem, nikoliv o určení obsahu smlouvy. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka jednak uplatnila svá domnělá práva nepřípustným způsobem, jednak nesplnila své povinnosti z leasingových smluv (platba nájemného) a nevzniklo jí tak právo na uzavření smluv o převodu nemovitostí.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vypořádal se s návrhem stěžovatelky na připuštění změny žaloby. K tomu uvedl, že stěžovatelka navrhla takovou změnu žaloby, u níž skutkový stav věci nelze zjistit na základě skutečností a důkazů známých již z řízení před soudem prvního stupně a dosavadní výsledky řízení před soudem prvního stupně vyhovění žalobě neodůvodňují. Změnu žaloby tudíž nepřipustil, přičemž odkázal na přiléhavé právní závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek existenci takových okolností, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo dojít mj. tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
9. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy. V případě tzv. určovacích návrhů, tedy tam, kde se má určit, zda tu právní vztah nebo právo je či není, klade zákon pro žalobní návrhy požadavek, aby na požadovaném určení byl dán naléhavý právní zájem. Je tomu tak proto, aby nebyla vydávána pro praxi nepotřebná rozhodnutí, jimiž není sporný vztah řešen, a soudy nebyly zatěžovány nadbytečnými spory (k tomu srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 369n). Podle Ústavního soudu tudíž není stran argumentace ústavní stížnosti stěžejní otázka právního posouzení návrhu stěžovatelky v případě, kdy soudy dospěly k závěru, že žaloba je z důvodů výše uvedených nepřípustná. Přesto se obecné soudy návrhem stěžovatelky dále zabývaly, přičemž Ústavní soud neshledal, že by se dopustily v interpretaci ústavně nepřípustné svévole, resp. libovůle při aplikaci konkrétních právních norem. Věc posoudily podle relevantních ustanovení, své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a není možné dovozovat extrémní zásah do listinou garantovaných práv stěžovatelky.
10. Jestliže stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací porušily poučovací povinnost stanovenou zákonem, nemůže této domněnce Ústavní soud přisvědčit. Odvolací soud se musel v řízení vypořádat s návrhem stěžovatelky na změnu žaloby reflektující závěry soudu prvního stupně. Pokud by soud prvního stupně postupoval v rozporu s §118a o. s. ř., stěžovatelka by tuto námitku zajisté uplatnila již před soudem odvolacím; z jeho rozhodnutí však nic takového nevyplývá. Naopak, odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč změnu žaloby nepřipustil, přičemž není možné dovodit, že by jím provedený výklad zákona vykazoval prvky libovůle. Stěžovatelka vede prostřednictvím ústavní stížností pouze pokračující polemiku s výkladem podústavního práva, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
11. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r
předsedkyně senátu