ECLI:CZ:US:2014:1.US.1173.13.1
sp. zn. I. ÚS 1173/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti Evy Vítové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem v Praze 1, Josefov, Pařížská 204/21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2011 č. j. 25 C 302/2008-112, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2011 č. j. 14 Co 338/2011-148 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013 č. j. 26 Cdo 1412/2012-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Městské části Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou v Praze 5, Plzeňská 59, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojila proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů vydaným ve věci o vyklizení bytu v prvním podlaží domu č. p. X, or. č. X1 v kat. úz. Podolí v Praze 4, v níž byla žalována Městskou částí Praha 4 jako vlastníkem bytu. Soud prvního stupně i odvolací soud žalobě vyhověly, neboť na straně žalované neshledaly právní titul nájmu bytu; odvolací soud pouze změnil výrok prvostupňového soudu o délce lhůty k vyklizení z 15 dnů na tři měsíce od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání žalované, poněvadž tato obsahově nekonkretizovala dovolací důvod - napadala pouze skutková zjištění nižší instance a hodnocení důkazů, jakým dospěly tyto instance k závěru, že nesplnila jeden z předpokladů přechodu nájmu podle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, spočívající v neexistenci vlastního bytu.
2. Důvody ústavní stížnosti spatřovala stěžovatelka - z hlediska zásahu do svých základních práv - v porušení práva na spravedlivý proces zaručeného zejména ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy prvního a druhého stupně měly nesprávně posoudit otázku existence právního nároku stěžovatelky na přechod nájmu bytu a nedostatečně objasnit skutkový stav věci. Řízení před obecnými soudy trvalo téměř pět let, aniž by šlo o skutkově či právně složitý případ; tím mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, za své přítomnosti a při zachování možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
3. Konkrétní tvrzení ve prospěch namítaných zásahů do základních práv stěžovatelky směřovala zejména ke skutečnosti, že tato žila v době smrti své matky s ní ve společné domácnosti, neboť o ni musela pečovat ze zdravotních důvodů. Proto měla na stěžovatelku přejít práva a povinnosti nájemce bytu. Již soud prvního stupně však nárok stěžovatelky nedovodil, a to na základě závěru, že stěžovatelka měla - podle svědectví svědkyně Jany Wolfové - v nájmu jiný byt. Tento byt však stěžovatelka podle vlastních tvrzení opustila před smrtí své matky a i předtím, než se z něj odstěhovala, byt sloužil jen jako prostor pro skladování věcí. Po dobu trvání rekonstrukce posledně uvedeného bytu žila stěžovatelka prokazatelně se svou matkou, jejíž vážná nemoc vyžadovala neustálou péči. Po nedostatečném objasnění skutkového stavu věci však soudy první a druhé instance rozhodly v její neprospěch pouze na základě svědectví svědkyně Wolfové, jež vypovídala, že stěžovatelka měla ke dni úmrtí své matky (13. 10. 2007) v nájmu byt na adrese P. v domě č. p. X2, přičemž vlastnicí domu byla právě svědkyně Wolfová. Tato svědkyně měnila svou výpověď a obecné soudy nakonec přijaly její tvrzení, jímž popírá, že by jí stěžovatelka doručila jakoukoli výpověď z bytu datovanou 1. 6. 2007 (podle níž by výpovědní doba skončila ještě před úmrtím matky). Ač existenci výpovědi a její předání potvrdil podle stěžovatelky také svědek Smrčka, obecné soudy uvěřily nevěrohodné svědkyni.
4. Obdobná a argumentačně ještě rozšířená tvrzení obsahuje i replika stěžovatelky včetně doplnění podání, datovaná 7. 1. 2014, kterou Ústavní soud též obdržel.
5. Z rozhodnutí obecných (nižších) soudů je patrné, že jejich právní závěry jsou podloženy skutkovými zjištěními o tom, že stěžovatelka předala byt v domě č. p. X2 až dne 30. 6. 2008, že se o výpovědi z nájmu tohoto bytu nezmínila ve svém dopise vlastnici Wolfové ze dne 26. 9. 2007, ale až v dopise svého právního zástupce Mgr. Modlitby ze dne 27. 11. 2007, a že výpovědi nenasvědčuje ani text dopisu právě ze dne 1. 6. 2007 svědkyni Wolfové, neboť tam žalovaná navrhuje své vystěhování se z bytu s odstupným ve výši 250 tis. Kč. Ručně psaný dovětek o výpovědi na tomto dopise se jeví soudům nevěrohodný. Soud prvního stupně připustil relevanci svědectví svědkyň Lexové a Lukačovské o soužití žalované s matkou v rozhodné době, ale nedovodil z nich vedení společné domácnosti. Odvolací soud, jenž přisvědčil soudu prvního stupně, považoval za nevěrohodnou protichůdnou existenci dvou dopisů ze dne 1. 6. 2007; ztotožnil se se závěry první instance, že svědkyně Wolfová obdržela tento dopis bez stěžovatelkou ručně psaného dodatku. Opřel se též o fakt plateb nájemného žalovanou v tom směru, že pokud by tato trvala na výpovědi, neměla by důvod nájemné z bytu v domě č. p. X2 platit (či též předávat byt) ještě v období následujícím po údajném skončení běhu výpovědní doby.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřili jak účastníci řízení, tak i vedlejší účastník.
7. Městský soud v Praze uvedl, že považuje své posouzení věci (otázky přechodu nájmu ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku) za správné zejména v tom ohledu, že vycházel ze skutkového hodnocení důkazů, jež podle něj není stěžovatelka oprávněna zpochybňovat; Ústavní soud by neměl do této stránky řízení před obecnými soudy zasahovat. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
8. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření tvrdil, že právo na spravedlivý proces nebylo v neprospěch stěžovatelky porušeno a že k žádným průtahům řízení nedošlo.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření shrnul prostřednictvím předsedkyně senátu 26 Cdo doc. JUDr. Věry Korecké průběh řízení před touto přezkumnou instancí tak, že nepřípustnost dovolání neumožnila dovolacímu soudu přezkum správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházejícího řízení.
10. Vedlejší účastník Městská část Praha 4 oponoval ve vyjádření k ústavní stížnosti námitkám stěžovatelky zejména stran zásahu do práva na spravedlivý proces a dodal, že stěžovatelka "byt po své matce vyklidila dobrovolně a vedlejšímu účastníkovi jej dne 12. 7. 2013 předala", čímž podle jeho názoru odpadl předmět původního sporu. Proto účastník žádal ústavní stížnosti nevyhovět a současně přiznat náklady řízení vzniklé mu advokátním zastoupením.
II.
11. V ústavní stížnosti se stěžovatelka vymezila proti způsobu hodnocení důkazů a návazným skutkovým i právním závěrům soudu prvostupňového i odvolacího. Z těchto skutkových závěrů čerpaly řádné obecné instance zjištění rozhodná pro právní závěr, že stěžovatelka nesplnila jeden z předpokladů (neexistenci vlastního bytu) pro přechod nájmu na ni podle právní normy platné v době rozhodování, tedy podle §706 odst. 1 občanského zákoníku. Námitka nesprávného právního posouzení věci je tedy založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
12. Ústavní soud však již v minulosti opakovaně zdůraznil, že není "čtvrtou instancí" soustavy obecných soudů. Jako soud, jehož rolí je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není oprávněn zasáhnout do procesu získávání, provádění a hodnocení důkazů, realizovaného před obecnými soudy, zejména před soudy nalézacími (tedy především před soudem prvního stupně a v omezeném rozsahu též před soudem odvolacím). Z hlediska ústavněprávního může být jen posouzeno, zda nedošlo k výskytu tzv. opomenutých důkazů (neprovedených nebo nezhodnocených, ač pro výsledek řízení podstatných), zda byly důkazy prováděny podle zákona a zda nevznikl, jako důsledek případné svévole obecných soudů, extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a těmi důkazními zjištěními, jež jsou účastníkům předestřena v písemném odůvodnění rozhodnutí. Jinak ovšem celý proces dokazování spadá do kompetence obecných soudů, Ústavní soud jej na sebe - zejména při respektu k zásadě volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) - v žádném aspektu nemůže atrahovat a "hodnotit hodnocení" důkazů mu nepřísluší dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) a celá doktrína vyjádřená v rozhodnutích věcně navazujících].
13. Z uvedených důvodů, limitujících přezkum dokazování před obecnými soudy Ústavním soudem, nelze přikročit k takovému posouzení, resp. hodnocení námitek, jaké předestírá stěžovatelka, a nelze tedy ani dovodit zásah do jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) ve vztahu k průběhu dokazování.
14. Obdobná odpověď musí být dána též na další námitku stěžovatelky, podle níž mělo dojít k průtahům v řízení a tedy zásahu do základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Zajisté, že ochrana práv v soudním řízení má být nejen materiálně správná, ale i včasná. V posuzované věci však řízení před oběma řádnými instancemi započalo v průběhu roku 2008 a skončilo pravomocným rozsudkem odvolací instance z prosince roku 2011, což nelze celkově hodnotit jako délku řízení, jež by byla mimořádně excesivní a vybočovala tak z kautel spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 4. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 71/99 (N 83/30 SbNU 281)]. Ku prospěchu stěžovatelky zde nelze započíst následný přibližně jednoroční časový interval mezi podáním dovolání a jeho odmítnutím, neboť k odmítnutí dovolání došlo (viz bod 9.) z formálních důvodů na straně stěžovatelky.
15. Nedošlo-li k zásahu do základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo tvrzeno v podání stěžovatelky, pak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný. Senát tak učinil mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
16. Vedlejší účastník požadoval ve vyjádření k ústavní stížnosti náhradu nákladů řízení za zastoupení před Ústavním soudem. Kromě toho, že náklady řízení před tímto soudem zásadně hradí účastník ze svého (§62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.), neshledal soud žádné důvody, které by odůvodnily mimořádně přiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce v intencích §62 odst. 4 již citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu