ECLI:CZ:US:2014:1.US.1195.13.1
sp. zn. I. ÚS 1195/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Františka Patočky, právně zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4114/2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 20 Co 138/2011 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 9 C 180/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 132 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 10. 2005 do zaplacení žalovanou z titulu pojistného plnění v důsledku úrazu ze dne 22. 1. 2003. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 17 596 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradit státu na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení ve výši 49 320,50 Kč.
3. Stěžovatel se domáhal pojistného plnění na základě pojistné smlouvy č. 49/47134718 ze dne 12. 11. 1982, když 22. 1. 2003 utrpěl úraz páteře a u žalované řádně uplatnil nárok na pojistné z titulu trvalých následků úrazu. Pojistné plnění mu však nebylo vyplaceno, protože žalovaná, opírající svůj názor o zprávu svého posudkového lékaře, nárok neuznává. Žalovaná strana zpochybnila nárok stěžovatele, protože se nedomnívá, že by mu jeho úraz páteře zanechal trvalé následky, ale jeho zdravotní stav je důsledkem degenerativních změn po dlouholetém přetěžování páteře a úrazů z roku 1984 a 1987. V souvislosti s těmito úrazy však již byl žalobce žalovanou odškodněn. Soud provedl ve věci dokazování a dospěl k závěru, že žaloba není ani zčásti důvodná. Soud při svém rozhodování vycházel zejména ze znaleckých posudků, a to ze znaleckého posudku MUDr. Hany Nyplové, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu - Univerzity Palackého v Olomouci a jeho doplnění a rovněž ze znaleckého posudku ústavu - Nemocnice na Homolce v Praze. Ve prospěch stěžovatele zněl pouze první znalecký posudek, oba pozdější znalecké posudky dospěly shodně k závěru, že žalobce netrpí žádnými následky úrazu ze dne 22. 1. 2003, resp. že tento není v příčinné souvislosti s jeho pozdějšími zdravotními potížemi.
4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek potvrdil, když poukázal na to, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že zhoršení zdravotních obtíží a omezení v běžném životě je důsledkem úrazu z ledna 2003.
5. Proti oběma rozsudkům podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání částečně odmítnuto a částečně bylo řízení zastaveno (v části směřující proti rozsudku okresního soudu).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se podanou žalobou domáhal náhrady škody - vyplacení pojistného plnění po úraze, který si způsobil v roce 2003. Ačkoliv při jednání před okresním soudem bylo oběma stranami učiněno nesporné, že k úrazu v této době došlo, krajský soud uvádí, že úraz prokázán nebyl. Stěžovatel má za to, že pokud v řízení obě strany učiní určitou skutečnost nespornou, tato se již dále neprokazuje.
7. V průběhu celého řízení byly podle stěžovatele nepochybně prokázány některé skutečnosti, důležité pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel je pojištěn u České pojišťovny od 21. 7. 1982. Od začátku doby pojištění měl několik drobných úrazů, které byly vždy pojišťovnou uhrazeny dle smlouvy o pojištění. V roce 2003 utrpěl stěžovatel úraz po pádu ze schodů. Stěžovatel řádně uplatnil nárok na odškodnění a žalovaná bez jakýchkoliv problémů úraz odškodnila. Úraz stěžovateli způsobil zhoršení zdravotního stavu a zanechal trvalé následky. Stěžovatel byl přijat na neurologické oddělení a prošel řadou vyšetření (ortopedie, neurologie, chirurgie). Závěr - poúrazový stav páteře z r. 2003, který způsobil stávající zhoršení zdravotního stavu.
8. Stěžovatel má za to, že Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové, nesprávně posoudily jeho nárok. Soudy podle názoru stěžovatele postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nehodnotily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch, a to i v rámci zásady volného hodnocení důkazů. Z uvedeného je patrné, že soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a řádně neobjasnily skutkový stav věci, v důsledku čehož tento nesprávně právně hodnotily. Podle názoru stěžovatele došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k nesprávnému právnímu posouzení jeho nároku.
9. Ústavní stížnost je z hlediska zákona o Ústavním soudu (viz bod 14) zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
12. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla polemika s obsahem znaleckých posudků, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný úraz z roku 2003 není příčinou zdravotních potíží stěžovatele, a proto jeho žalobu na odškodnění trvalých následků zamítly. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, napadená rozhodnutí náležitě odůvodnily. Pokud stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu v tom, že si k prověření stěžovatelem tvrzených skutečností nechal zpracovat znalecké posudky včetně revizního, nelze než poukázat na ustanovení §127 o. s. ř., podle kterého, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud znalce. Okresní soud poté důsledně vycházel ze závěrů takto opatřených znaleckých posudků a žalobu zamítl.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel pak neuvádí nic, co by jeho věc posunulo do ústavněprávní roviny, a Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Jak z napadených rozhodnutí, tak i z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by mohlo být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu