ECLI:CZ:US:2014:1.US.1204.14.1
sp. zn. I. ÚS 1204/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., t. č. ve Vazební věznici, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 3, Blodkova 1476/4, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. října 2013 č. j. 50 PP 3/2008-192 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2013 č. j. 4 To 533/2013-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu osobní svobody, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel jako nepravomocně odsouzený vzat do vazby, počínaje dnem 17. 10. 2013. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že stěžovatel byl v době podmíněného propuštění z výkonu uloženého trestu vzat do vazby pro Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6. Z průběhu a obsahu sledovaného života stěžovatele soud dovodil, že neposkytoval probačnímu úředníkovi objektivní informace o místě svého pobytu, zdrojích obživy a další informace vyžadované zákonem. Okresní soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že bude rozhodováno o přeměně a nařízení zbytku výkonu trestu odnětí svobody, ze kterého byl stěžovatel podmíněně propuštěn, přičemž mu zbývá vykonat více jak 1400 dnů odnětí svobody. Okresní soud útěkovou vazbu stěžovatele odůvodnil mimo jiné reálnou obavou, že by v případě ponechání na svobodě mohl Českou republiku opustit, neboť bylo zjištěno, že má vazby na Jihoafrickou republiku, se kterou nemá Česká republika úmluvu o vydávání zločinců a spolupráci v trestních věcech. Dále soud vyslovil obavu, že by stěžovatel v případě ponechání na svobodě pokračoval dál v trestné činnosti. Rozhodnutí okresního soudu potvrdil napadeným rozhodnutím i krajský soud, který dospěl k závěru, že okresní soud nepochybil, když dospěl k závěru, že jsou v této věci dány důvody vazby útěkové a předstižné ve smyslu §67 písma a) a c) trestního řádu. Krajský soud poukázal i na to, že bylo usnesením Okresního soudu v Teplicích č. j. 50 PP 3/2008-265 ze dne 31. 10. 2013 zatím nepravomocně rozhodnuto o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, ze kterého stěžovateli zbývá vykonat ještě více jak 1400 dnů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím s tím, že odůvodnění důvodů vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, tedy vazby útěkové, Okresním soudem v Teplicích, je dle jeho názoru účelové, nepodložené zjištěnými skutečnostmi a existujícími okolnostmi. K odůvodnění, spočívajícím v tom, že má stěžovatel vazby na Jihoafrickou republiku a je zde proto reálná obava, že bych mohl uprchnout z České republiky, stěžovatel uvádí, že tento závěr je zcela účelový. Stěžovatel totiž v Jihoafrické republice byl v rámci zájezdu na safari a lovil, což neznamená, že v této zemi má jakékoliv bližší vazby. Nikdy předtím, ani nikdy potom již v Jihoafrické republice nebyl a nikoho tam nezná, stejně jako blíže nezná osoby, které mu tento zájezd zajistily. Nepodloženost a účelovost odůvodnění tohoto vazebního důvodu ještě více vynikne ve světle toho, že v rámci trestního řízení vedeného v Praze byl stěžovatel rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 1 Nt 60/2013 vzat do vazby pouze z důvodu koluzního (tj. podle §67 písm. b) trestního řádu). Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého vazebního usnesení měl podle stěžovatele uvést, že má v ČR rodinné zázemí, stabilní zaměstnání (provozuje kavárnu) a vlastní nemovitost, ve které bydlí. K odůvodnění, že hrozí obava, že by stěžovatel dál páchal trestnou činnost, stěžovatel uvádí, že tímto tvrzením okresní soud porušuje princip presumpce neviny, neboť tím přihlíží k probíhajícímu trestnímu stíhání stěžovatele za situace, kdy toto trestní řízení stále probíhá a dosud ani nebylo rozhodnuto o stěžovatelově stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel dále vyjadřuje názor, že o jeho vzetí do vazby bylo soudem prvního stupně rozhodnuto již před tím, než byl k věci vůbec vyslechnut a než byla skutečně vydána napadená usnesení. Stěžovatel dále uvádí, že soudce Okresního soudu v Teplicích vydal příkaz k zatčení ještě v době, kdy byl ve vazbě. Nad rámec uvedeného stěžovatel dále poukazuje na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyl o vazebním zasedání řádně vyrozuměn stejně jako jeho tehdejší obhájce. Závěrem stěžovatel shrnuje, že sofistikovaným postupem byl zdánlivě formálně správným způsobem a se zdánlivě zákonným odůvodněním zbaven svobody, ač ve skutečnosti bylo takto postupováno účelově bez využití možných předchozích mírnějších prostředků a tak v rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel taktéž poukázal na neodůvodněné průtahy v řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozbu útěku značně existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku zesílena. Co se týče evropské Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. Tyto podmínky však v posuzovaném případě splněny byly a příslušné soudy se žádných excesů nedopustily.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu