ECLI:CZ:US:2014:1.US.1215.14.1
sp. zn. I. ÚS 1215/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, Bečov u Mostu, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Školní 3315, Chomutov, proti usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 4 PP 125/2013-45 ze dne 7. srpna 2013 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 303/2013-67 ze dne 23. října 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Lounech na veřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2013 ve věznici Nové Sedlo, zamítl napadeným usnesením žádost stěžovatele o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a záruku občanského sdruženi Libety People, IČ: 01571877 za dovršení jeho nápravy. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesení tak, že stížnost zamítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy vycházely nikoliv z objektivně zjištěného skutkového stavu ohledně nápravy stěžovatele, ale toliko z hodnocení jeho předchozí trestní minulosti. Posuzovaly při rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatelovy skutky, pro které již byl odsouzen, což je nepřípustným zásahem do zásady "ne bis in idem" (protože za tyto skutky již byl stěžovatel odsouzen). Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že extrémně vadně interpretovaly hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, obsaženou v ustanovení §88 odst. i písm. a) trestního zákoníku, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě. Stěžovatel ve své stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, ze dne 12. 5. 2011. Závěrem stěžovatel namítá, že obecné soudy nedodržely z hlediska náležitého postupu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. Pokud se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, ten se skutečně vztahuje k porušení základních práv odsouzeného v řízení o podmíněném propuštění, avšak v nyní posuzovaném případě nenastaly okolnosti vytýkané obecným soudům (stěžovatel byl osobně přítomen při jednání, soudy hodnotily poskytnutou záruku, zabývaly se očekáváním vedení řádného života v budoucnu a své závěry odůvodnily).
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu