ECLI:CZ:US:2014:1.US.1233.14.1
sp. zn. I. ÚS 1233/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Kováříkové, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem, se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 33 Cdo 31/2014-163, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2012, č. j. 11 Co 540/2012-110 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 12. 2011, č. j. 13 EC 327/2011-41, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterými mělo dojít k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 13. 12. 2011, č. j. 13 EC 327/2011-41, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci městu Frenštát pod Radhoštěm částku ve výši 495 988,19,- Kč, výrokem II. pak povinnost nahradit náklady řízení ve výši 67 997,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 26. 10. 2012, č. j. 11 Co 540/2012-110, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka následně napadla dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 33 Cdo 31/2014-163, odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že zásadně nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že tato rozhodnutí založila stav porušení jejích základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12. Obecným soudům zejména vytýká, že nedostatečným způsobem provedly dokazování, což se nutně projevilo i chybným posouzením zjištěných skutečností a nesprávným rozhodnutím věci.
Jádro ústavní stížnosti stojí především na tvrzení, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nevyhověly opakované žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce, a to i přes skutečnost, že (jak sama uvádí) je laickým subjektem, jež není schopen se sám i v nepříliš složité právní problematice orientovat. Tato skutečnost musela být dle tvrzení stěžovatelky soudu prvního stupně i soudu odvolacímu zřejmá již např. z jejího mluveného projevu. Nadto stěžovatelka uvádí, že dlouhodobě splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, což bylo v předmětném řízení potvrzeno. V dané souvislosti má za to, že je zcela irelevantní, zda si soudy vyhodnotily souzenou věc jako důkazně a právně jasnou. V důsledku skutečnosti, že i přes opakované písemné žádosti s prokázáním splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků nebylo o ustanovení právního zástupce rozhodnuto, neměla stěžovatelka možnost se se svými intelektuálními schopnostmi relevantně procesně i meritorně bránit, což dle jejího tvrzení nutně vyústilo ve vydání touto ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nebyla soudem prvního stupně řádně poučena ve smyslu ust. §118a o. s. ř., dále namítá absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě, jež z převážné části tvoří částku přiznanou žalobci v nalézacím řízení, a v neposlední řadě vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by byl závěr soudů o vyhovění žalobě správný, pak nelze opomenout, že v daném případě byly splněny podmínky pro rozhodnutí ve smyslu ust. §150 o. s. ř., právě s ohledem na disproporci v majetkových poměrech účastníků nalézacího řízení, kdy je stěžovatelka invalidní důchodkyní, zcela nemajetnou a subjektem řízení o oddlužení vedeným před Krajským soudem v Ostravě.
S ohledem na uvedené tedy stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Dále je nutno uvést, že k zásahu do práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Stejný zásah by bylo možno spatřovat v neprovedení důkazů navržených účastníky, ve svévolném rozhodování, popř. rozhodování založeném na libovůli soudce. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit následující. V ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. je uvedeno, že "účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit". Odst. 2 dodává, že "vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů." Jak je tedy zřejmé z této dikce, podmínkou ustanovení zástupce není pouze sama písemná žádost a skutečnost splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků dle ust. §138 o. s. ř. Mezi významné podmínky patří taktéž splnění předpokladu, že takové ustanovení je nezbytné k ochraně zájmů žadatele. Za účelné ustanovení zástupce pak ve smyslu komentářové literatury není možno považovat např. situaci, kdy je zřejmé, že ve věci žadatele nelze očekávat úspěch v řízení před obecnými soudy (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 125). V předmětné věci nastal právě tento případ, kdy byl žalován nárok, jež sama stěžovatelka uznala co do důvodu a výše a v průběhu řízení se sama bránila pouze tvrzením, že "žádnou částku 495 988,19 Kč žalobci nedluží", což však nedoložila žádným relevantním důkazem. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že pro ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. je irelevantní, zda si soudy vyhodnotily danou věc jako důkazně a právně jasnou. S ohledem na uvedené je bez významu i další námitka stěžovatelky, a to, že soudy měly o ustanovení zástupce rozhodnout i bez jejího návrhu, neboť z projevu stěžovatelky prezentovaného na dvou ústních jednáních mělo být soudům bez dalšího zřejmé, že není schopna se sama bez právní pomoci bránit.
Ústavní soud dále považuje za podstatné uvést, že ani stěžovatelkou provedený odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, není způsobilý její argumentaci jakkoli podpořit, neboť se zabývá naprosto odlišnou věcí.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s dalšími námitkami stěžovatelky. Ze samotné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelce se v řízení dostalo řádného poučení, a to jak podle §118a, tak i podle §118b a §119a o. s. ř. K uplatňované absolutní neplatnosti smluvního ujednání a tvrzení, že soudy měly o nákladech řízení rozhodnout podle ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že závěry soudů vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu a nejsou založeny na svévoli nebo libovůli. V takovém případě není Ústavní soud do rozhodovací pravomoci obecných soudů oprávněn zasáhnout.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
III.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu