ECLI:CZ:US:2014:1.US.127.13.1
sp. zn. I. ÚS 127/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Fendrycha, exekutora se sídlem Hradecká 3, Praha 3, zastoupeného Mgr. Andreou Urban Jarabicovou, advokátkou se sídlem Brunclíkova 1823/4, Praha 6, proti výroku IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012 č. j. 30 Co 178/2012-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel jako soudní exekutor nemá právo na náhradu exekuce, ačkoli on vyúčtoval a požadoval přiznání částky 1.262 Kč. Uvedeným výrokem, jímž byl o tuto částku připraven, došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2006 č. j. 13 Nc 28998/2006-9 byla nařízena exekuce podle platebního rozkazu k vymožení pohledávky společnosti AXA životní pojišťovna, a. s., ve výši 137.637 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto usnesení podal povinný v zákonné lhůtě odvolání, protože exekuční titul nebyl pravomocný. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012 č. j. 30Co 178/2012-121 bylo citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 změněno tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá. V napadeném usnesení městského soudu byl návrh na nařízení exekuce zamítnut, žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. městský soud rozhodl tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Fendrychovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Tento závěr soud odůvodnil tím, že soudní exekutor, ač vyzván, svůj požadavek na případnou náhradu nákladů exekuce soudu nesdělil. Soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych však skutečně vyčíslení svých nákladů soudu doručil (podáním ze dne 22. 10. 2012 podaným do datové schránky městského soudu dne 23. 10. 2012 v 04:06:40) a pouze z důvodů administrativního pochybení soudní kanceláře neměl příslušný soudce při svém rozhodování k dispozici sdělení stěžovatele o výši jeho nákladů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do jeho vlastnického práva. Stěžovatel poukazuje na to, že mu městský soud právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznal s odůvodněním, že je přes výzvu soudu stěžovatel nevyčíslil. Toto odůvodnění je však zcela nesprávné a je v přímém rozporu s obsahem soudního spisu, protože stěžovatel podáním ze dne 22. 10. 2012, doručeným účastníkovi dne 23. 10. 2012 v 04:06:41 do datové schránky náklady řádně a včas vyčíslil. Postupem městského soudu tedy došlo k porušení legitimního očekávání stěžovatele na finanční plnění za vzniklé náklady a pokojného užívání majetku, jakož i k porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Stěžovatel se tedy domnívá, že popsaným procesním pochybením soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel požadoval pouze náhradu nákladů spočívající v náhradě hotových výdajů, tzn. minimum jeho zákonných nároků. Přesto městský soud stěžovateli žádné náklady exekuce nepřiznal, čímž došlo k zásahu do majetkové sféry stěžovatele a soud tímto jednal v příkrém rozporu s čl. 90 Ústavy. Byť se může jevit nepřiznání částky za náklady exekuce ve výši 1.262 Kč jako nízké a bagatelní, jedná se však o zákonem zaručený nárok stěžovatele, který mu nebyl přiznán jen v důsledku vadného jednání soudu, který se vůbec podáním stěžovatele ze dne 22. 10. 2012 nezabýval, ba dokonce tvrdí, že je to vina stěžovatele, kdo zapříčinil, že mu žádné náklady exekuce přiznány nebyly. Stěžovatel dále žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť se domnívá, že jeho případ odůvodňuje požití tohoto ustanovení, a to jako sankci vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do jeho základních práv vyvolal. V tomto případě pak konkrétně vůči Městskému soudu v Praze (stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 a sp. zn. II. ÚS 53/97).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Tyto okolnosti jsou přítomny i v projednávané věci. Zde stěžovatel, právní profesionál, brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byl zkrácen na částce 1.262 Kč při stanovení náhrady nákladů řízení. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nevýznamný faktický dopad na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši - mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil. Z ústavní stížnosti neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zcela zásadní vliv na stěžovatelovu sociální situaci. Nelze ani dospět k závěru o "přesahu věci", neboť je zřejmé, že došlo u příslušného soudu k dílčímu administrativnímu pochybení, které pravděpodobně nemá systémový charakter.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu