ECLI:CZ:US:2014:1.US.1272.13.1
sp. zn. I. ÚS 1272/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Navrátila, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. 30 Cdo 3664/2012-197, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na samosprávu. Uvedl, že je občanem města Prostějov (žalovaný v řízení před obecnými soudy) a jako takový nemůže bezmocně přihlížet porušování zákona jednotkou územní samosprávy; soud přitom podle něj nemohl jasné porušení zákona konstatovat z formálních důvodů, že se jako občan města Prostějov neúčastnil výběrového řízení. Svá tvrzení opřel o nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11 a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že smlouva o budoucích smlouvách uzavřená dne 16. 7. 2010 mezi městem Prostějov a obchodní společností MANTHELLAN, a. s., je absolutně neplatná. Stěžovatel namítal, že smlouva byla uzavřena v rozporu s platným právem a svou aktivní věcnou legitimaci zdůvodňoval tím, že je občanem města Prostějov a jako takový je objektivně legitimován k návrhu na soudní přezkum platnosti úkonu města jako veřejnoprávní korporace, jíž je členem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení zdůvodnil tím, že majetkoprávními úkony města Prostějov je dotčeno jeho postavení jako jeho občana a určením neplatnosti předmětné smlouvy by se změnilo jeho právní postavení v tom smyslu, že by muselo dojít k novému výběrovému řízení na danou majetkovou dispozici.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatel není v posuzované věci aktivně věcně legitimován a současně tak ani nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písem. c) o. s. ř. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž odkázal zejména na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže vydal rozhodnutí ve věci samé bez toho, aby vyčkal nabytí právní moci (zamítavého) rozhodnutí o přistoupení účastníka do řízení, proti němuž je odvolání přípustné. Dodal však, že toto pochybení soudu není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tento svůj závěr dále zdůvodnil.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Odkázal přitom na konstantní judikaturu zabývající se otázkou naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby a vypořádal se též s poukazem stěžovatele na výše jmenovaný nález Ústavního soudu.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by přitom mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
7. Stěžovatel svou ústavní stížnost opírá zejména o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Jeho argumentace je však nepřiléhavá. V předmětném nálezu Ústavní soud totiž vyslovil, že soudní rozhodování neslouží k řešení teoretických akademických sporů, jejichž výsledek se nijak nepromítne do právní sféry účastníka řízení, ani k zatěžování soudů nesmyslnými či šikanózními žalobami a také nenahrazuje kontrolní mechanismy v rámci územní samosprávy. Cílem soudního řízení je poskytnout ochranu právům, tedy podmínky pro rozhodování obecného soudu jsou dány pouze tehdy, jestliže subjektivní práva jedince mohou být reálně dotčena. Následně dodal, že soudy v této věci nezohlednily specifické okolnosti případu a přijaly rozhodnutí ústavně neakceptovatelné; v nyní projednávané věci však takové specifické okolnosti případu dány nejsou. Stěžovatel se sám, z vlastního rozhodnutí, neúčastnil příslušného nabídkového řízení - na rozdíl od případu, jímž argumentuje v ústavní stížnosti - a nemohlo tedy dojít k porušení jeho subjektivních práv. Obecné soudy rozhodly správně, pokud uzavřely, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován k podání předmětné určovací žaloby a jeho návrhu z tohoto důvodu nevyhověly. Jejich závěry přitom korespondují též s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2506/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4813/2007 a další). Jak Nejvyšší soud, tak i další ve věci rozhodující obecné soudy své závěry dostatečně zdůvodnily, přičemž není možné dovodit, že by jimi provedený výklad zákona vykazoval prvky libovůle. Stěžovatel vede prostřednictvím ústavní stížností pouze pokračující polemiku s výkladem podústavního práva, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu