ECLI:CZ:US:2014:1.US.129.13.1
sp. zn. I. ÚS 129/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Juřici, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, č. j. 25 Cdo 833/2012-191, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, č. j. 59 Co 196/2011-145, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 C 74/2004-113, za účasti Nejvyššího soud, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i její další náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho práv, zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 C 74/2004-113 rozhodl ve výroku I., že žaloba žalobce v dané věci (J. Malůše) na náhradu škody proti stěžovateli a druhému žalovanému je co do základu důvodná, a ve výroku II., že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterým tomuto soudu vytýkal procesní pochybení, mající za následek zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Zejména nesouhlasil s tím, že bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, aniž by pro takové rozhodnutí byly podle něj splněny procesní podmínky. Před vydáním rozhodnutí prý nebyli účastníci poučeni podle §119 o. s. ř. a nebylo jim umožněno shrnout své návrhy, vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 59 Co 196/2011-145 rozsudek soudu I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem potvrdil, když se s námitkami stěžovatele neztotožnil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 25 Cdo 833/2012-191 odmítl, neboť otázky nastíněné stěžovatelem v dovolání neměly dle Nejvyššího soudu zásadní význam po právní stránce ve věci samé.
II.
Porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl vydán mezitímní rozsudek, aniž by k jeho vydání byly podle něj splněny procesní podmínky. Dle stěžovatele mezitímním rozsudkem může soud rozhodnout pouze v případě, že je to účelné, avšak účelnost svého postupu soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku neobjasnil. Tím údajně došlo i k porušení zásady hospodárnosti řízení. Kromě toho soud I. stupně prý pochybil tím, že účastníci řízení podle §119a o. s. ř. nebyli poučeni ani vyzváni, aby navrhli doplnění dokazování na základě zjištěných skutečností a aby přednesli svůj závěrečný návrh před vydáním rozsudku. Porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy pak stěžovatel shledává v tom, že v rámci zachování zásady ústnosti nemůže soud použít jako důkaz protokoly z trestního řízení, které neskončilo pravomocným rozhodnutím soudu o vině stěžovatele. K porušení článku 40 odst. 2 Listiny potom mělo dojít tím, že civilní soud provedl na návrh žalobce pouze důkaz trestním spisem, který neobsahuje pravomocný odsuzující rozsudek soudu, nýbrž pravomocné zastavení trestního stíhání. Trestní stíhání bylo navíc zastaveno ve fázi nedokončeného přípravného řízení a spisový materiál tudíž ještě nebyl v takovém stádiu, aby na jeho podkladě mohla být podána obžaloba, natož aby mohlo být meritorně rozhodnuto o vině. Na základě shora uvedeného stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodl, že došlo k porušení jím namítaných práv a aby zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud dodává, že v minulosti opakovaně dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Ústavní soud je toho názoru, že veškeré námitky, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, byly již uspokojivě a ústavně konformním způsobem vyřešeny v řízení před obecnými soudy.
S námitkou nedostatku podmínek pro vydání mezitímního rozsudku se řádně vypořádal jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud. Odvolací soud ve svém rozsudku k účelnosti vydání mezitímního rozsudku uvedl, že "mezitímní rozsudek soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na uvážení soudu účelnost takového postupu. Shledá-li soud důvody pro postup podle §152 odst. 2 o. s. ř., může vydat mezitímní rozsudek i bez návrhu účastníka. K účelnosti takového postupu účastníci mají právo se vyjádřit, a jak vyplývá z obsahu protokolu ze dne 2. 2. 2011, jim toto právo upřeno nebylo, když soudu I. stupně výslovně projevil úmysl v této části řízení tak učinit." Obdobně i Nejvyšší soud neshledal, že by nebyla naplněna účelnost takového postupu, když uvedl, že "postup soudů nižších instancí je v daném případě v souladu nejen s právní úpravou, ale též s judikaturou soudů vztahujících se k předpokladům pro vydání mezitímního rozsudku."
K porušení práv stěžovatele nemohlo dojít ani tvrzeným nedostatečným poučením podle §119a o. s. ř. Nejvyšší soud jasně konstatoval, že "případná absence poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. nemá bez dalšího vliv na věcnou správnost rozhodnutí, pouze otvírá účastníkovi možnost uplatnit skutečnosti a důkazy, které pro absenci poučení neuplatnil u soudu prvního stupně, v odvolacím řízení; neumožnil-li soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové i právní stránce věci (§119a odst. 2 o. s. ř.), nemá to rovněž vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci); konečně ani okolnost, že soud prvního stupně výslovně nerozhodl o tom, že neprovede další navrhované důkazy, nezpůsobuje sama o sobě věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí, tím méně pak rozhodnutí soudu odvolacího." Uvedenému v zásadě opět není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že ne každé porušení procesního ustanovení vede automaticky k porušení práva na spravedlivý proces. Takové porušení totiž musí mít dostatečně intenzivní charakter, aby takový nepřípustný zásah vyvolalo. To platí zvláště tehdy, může-li být procesní pochybení později v řízení zcela napraveno či alespoň výrazně zmírněno, jak se také ve věci v rámci odvolacího řízení stalo.
Zjevně neopodstatněná je i námitka, brojící proti probíhajícímu dokazování. Podle §125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Nejvyšší soud v minulosti připustil, že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být - podle okolností projednávané věci - též protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Soud tak může učinit i tehdy, navrhuje-li žalobce jako důkaz výslech svědka. Obecný soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků natolik, že by byl povinen provést všechny jimi navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jestliže však účastník řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení §126 o. s . ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Z uvedeného zřetelně vyplývá, že soud I. stupně mohl provést důkaz čtením protokolu o výslechu svědka v trestním řízení. Proti takovému postupu je možno se bránit konkrétními námitkami, zpochybňujícím pravdivost tvrzených skutečností nebo osobu svědka. Takové námitky pak povedou k tomu, že soud bude povinen sám výslech svědka provést. Na druhou stranu však není možno účinně protestovat proti důkazu čtením protokolu o výslechu svědka v jiném řízení toliko na základě obecných námitek, směřujících k nepřípustnosti provedeného důkazu, jak to nyní činí stěžovatel. Nutno podotknout, že stěžovatel měl dostatek prostoru proti provedenému důkazu takto protestovat, a to především v řízení před odvolacím soudem. Na uvedeném závěru potom nic nemění ani to, že trestní řízení neskončilo pravomocným rozhodnutím soudu o vině.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu