ECLI:CZ:US:2014:1.US.1298.14.1
sp. zn. I. ÚS 1298/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Le & KO, spol. s r.o., IČ: 005 09 922, se sídlem v Děčíně, Zbrojnická 97/18, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2013-346, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2012. č. j. 51 Co 527/2011-323 a proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2011 č. j. 24 C 249/2005-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem uložil České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce 2.475.733,41 Kč, žalobu o zaplacení 71.276.108 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka 14. 1. 1992 za cenu 10.749.000 Kč vydražila podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, areál OBP Pod nemocnicí v Rakovníku a poté, co zjistila, že získaná parcela č. X v k. ú. Rakovník spadá pod režim zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění do 27. 2. 1992, požádala Okresní pozemkový úřad Rakovník o stanovisko, zda dojde k jejímu vydání oprávněným osobám. Po sdělení, že se tak nestane, uzavřela žalobkyně s Českou spořitelnou dvě smlouvy o poskytnutí úvěru (v únoru 1992 ve výši 10.749.000 Kč a v dubnu 1994 ve výši 6.000.000 Kč), které byly zajištěny zástavním právem k předmětnému pozemku a k hospodářským budovám na něm stojícím. Dne 18. 7. 1994 Okresní úřad Rakovník rozhodl o tom, že vlastníky zmíněné pozemkové parcely jsou oprávněné osoby, které podle zákona o půdě uplatnily svůj restituční nárok, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, č. j. 19 Ca 252/94-33, jenž dospěl k závěru, že uskutečněná dražba je neplatným právním úkonem. Stěžovatelka se rozhodla ukončit svou podnikatelskou činnost, a jelikož nebyla schopna uhradit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o úvěru, Česká spořitelna je vypověděla a vyzvala stěžovatelku k zaplacení. Na základě dohody o narovnání uzavřené mezi žalovanou a stěžovatelkou dne 22. 1. 2010 vyplatila žalovaná stěžovatelce 6.105.694 Kč jako část ceny vydraženého areálu. Obvodní soud posoudil ve svém napadeném rozhodnutí věc po právní stránce tak, že ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, není vyjádření Okresního pozemkového úřadu Rakovník z roku 1992 o tom, že vydražená parcela nebude v restituci vydána, úředním postupem správního orgánu. Odpovědnost žalované se řídí obecnou úpravou, a to zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; žalovaná nesprávným prohlášením porušila obecnou prevenční povinnost. Na vzniku škody spočívající v nákladech, které byly vynaloženy na pořízení úvěrů a především na následné řešení problémů s neschopností je uhradit, se ovšem podílela sama stěžovatelka, protože již při převzetí pozemku a před vyjádřením pozemkového úřadu věděla o uplatnění restitučního nároku a vhledem k tehdy platné právní úpravě mohla a měla vědět, že převod vlastnického práva v rámci provedené dražby je absolutně neplatným právním úkonem. Jestliže za této situace přesto uzavřela úvěrové smlouvy, její spoluzavinění vylučuje odpovědnost žalované. Žaloba, požadující vrácení finančních prostředků investovaných do rekonstrukce, byla zamítnuta pro úspěšně uplatněnou námitku promlčení; investice byly vynaloženy nejpozději v roce 1995 a žaloba byla podána 9. 11. 2005, tedy po uplynutí jak objektivní, tak subjektivní promlčecí doby. Obecné soudy proto shledaly opodstatněnou jen část nároku odpovídající úroku z prodlení z vrácené ceny vydraženého areálu. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, neboť vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení věci. Rovněž Nejvyšší soud neshledal důvod popsané právní závěry přehodnotit.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že po celou dobu řízení tvrdila, že uplatněná škoda jí vznikla nikoliv pouze v důsledku tří příčin pojmenovaných Obvodním soudem pro Prahu 1, ale souhrnem více dílčích pochybení státu jednajícího organizačními složkami státu, tj. Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, Okresním soudem v Rakovníku a Krajským soudem v Praze, Okresní privatizační komisí Rakovník jako orgánem zřízeným organizační složkou státu a Okresním pozemkovým úřadem v Rakovníku jako jedním z referátů okresních úřadu pověřených výkonem státní správy. Stěžovatelka podle svého názoru v průběhu řízení nedostala možnost vyjádřit se ke skutečnosti, jež byla podle právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 1 pro spor rozhodující, tedy zda před doplacením kupní ceny Areálu OBP o uplatnění restitučního nároku k pozemku č. X věděla či nikoliv, a doplnit dokazováni v tomto směru například svědeckou výpovědí bývalých jednatelů společnosti stěžovatele Karla Konopáska a dnes již zesnulého Ing. Petra Leva. Obvodní soud v napadeném rozsudku posoudil nárok stěžovatelky na vrácení uhrazené dražební ceny Areálu OBP včetně pozemku č. X a nákladů na rekonstrukci a modernizaci Areálu OBP jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoliv stěžovatelka v žalobě a v celém průběhu řízení uplatňovala oba nároky z titulu náhrady škody. Stěžovatelka se domnívá, že ji měl soud vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a poučit, o čem má rozhodné skutečnosti doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, což však neučinil. Nejvyšší soud se otázkou posouzení údajného spoluzavinění stěžovatelky vůbec nezabýval, ačkoliv na ni stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala, a v daném případě šlo o právní otázku, která dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena a která měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Vzhledem ke skutečnosti, že právo na náhradu škody ve výši 2.800.000 Kč představující náklady na rekonstrukci a modernizaci Areálu OBP včetně pozemku č. X bylo ze strany Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky uznáno dne 16. 11. 1995 a k podání žaloby došlo dne 4. 11. 2005, tedy před uplynutím promlčecí doby v délce trvání 10 let, nebylo podle stěžovatelky toto právo promlčeno a k námitce promlčení vnesené Českou republikou - Ministerstvem financí neměly Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze přihlédnout. Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze se podle stěžovatelky dále vůbec nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že mezi stěžovatelkou a Českou republikou - Ministerstvem financí došlo dne 22. 1. 2010 k uzavření Dohody o částečném narovnání, v níž byla Českou republikou - Ministerstvem financí uznána existence deliktního právního stavu a na jejímž základě bylo následně poskytnuto stěžovatelce plnění z titulu náhrady části zaplacené ceny.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu