ECLI:CZ:US:2014:1.US.1308.14.1
sp. zn. I. ÚS 1308/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1336/2013-38 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2013 č. j. 5 To 233/2013-784, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 102 T 144/2011, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 5 To 233/2013 tento rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným stejně jako soud prvního stupně, tj. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále stěžovateli uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu tří let. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku v podstatě ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud hodnotící úvahy a skutkové závěry odvolacího soudu v napadeném usnesení označil jako správné. Dílčí výhrady stěžovatele argumentačně vypořádal a celkově dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy měly na základě provedených důkazů rozhodnout podle zásady in dubio pro reo o zproštění stěžovatele od obžaloby, neboť se žádného trestného činu nedopustil. Odvolací soud opřel svůj závěr o vině zejména o výpověď svědkyně a nezohlednil stanovisko stěžovatele. Obecné soudy porušily podle stěžovatele rovnost stran v trestním řízení, protože v případě tvrzení proti tvrzení neměly výpověď svědkyně vyhodnotit v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že rozhodl sám o vině stěžovatele a rovněž i sám toto rozhodnutí odůvodnil, aniž by dal prostor soudu nalézacímu k rozhodovací činnosti o vině a trestu, která je mu v rámci soustavy obecných soudu trestním řádem poskytnuta. Podle stěžovatele pochybil i Nejvyšší soud, který v rámci dovolacího řízení mohl pochybení krajského soudu napravit, avšak pouze s formálním odůvodněním dovolání stěžovatele odmítl.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu