ECLI:CZ:US:2014:1.US.1315.14.1
sp. zn. I. ÚS 1315/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Frischem, advokátem, se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013, č. j. 30 T 4/2012-845, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 1 To 31/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1391/2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2013, č. j. 30 T 4/2012-845 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl uznán vinným, že neoprávněně prodal, zprostředkoval a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a způsobil tím smrt a tedy spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let. Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 1 To 31/2013 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1391/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel prohlašuje, že je nevinný a že pervitin neprodával. Se skutkovými závěry obecných soudů nesouhlasí, kdy tvrdí že u výpovědí spoluobžalované S. a svědků N., K., Z. a B. soudy dostatečně nehodnotily jejich věrohodnost a rozpory mezi výpověďmi těchto osob v čase. Spoluobžalovaná S. byla vyšetřována na svobodě, svědkyně K. je její dcera, svědkyně N. blízká přítelkyně. Všechny tyto osoby měly dostatek času se dohodnout na obsahu výpovědí. Indicie, že se tak skutečně stalo je patrná ze skutečnosti, že v začátku vyšetřování osobu stěžovatele s prodejem drog poškozenému F. svědkyně nespojovaly, ale stalo se tak až následně v opakovaných výpovědích. Závěr krajského soudu, že je vyloučeno zajištění dávek pervitinu poškozeným F. od kteréhokoliv dealera, jelikož tento neopouštěl po dobu několika let byt, pak pomíjí fakt, že poškozený F. běžně komunikoval s třetími osobami oknem, když bydlel v přízemí a byl tak schopen si drogy zajistit nákupem od třetích osob přes okno. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že soudy nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, jimiž zamýšlel nevěrohodnost zejména obžalované S. a svědků N. a K. prokázat, jako byl požadavek na zprávu lékaře MUDr. Hučína ke sdělení doby a počtu předepsaných receptů na lék Codein.
Skutková zjištění obecných soudů jsou dle stěžovatelova názoru nesprávná též stran naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nedbalosti pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu dle odst. 4 písm. a). Jejich závěr, že by mu byl znám špatný zdravotní stav poškozeného, označuje za nepodložený, když ten se o svém zdraví se stěžovatelem nebavil. Stěžovatel rovněž popírá, že je pravidelným uživatelem pervitinu a že jsou mu známy jeho účinky na zdravotní stav, kdy prohlašuje, že ve skutečnosti pervitin užívá pouze o víkendech a na jeho zdravotním stavu se to neprojevuje.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Nutno zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jehož výsledky byly, včetně stěžovatelem zpochybňovaných výpovědí a jejich vývoje v čase, předmětem podrobného hodnocení. Pokud stěžovatel namítá, že poškozený (ačkoliv upoutaný na lůžko) mohl přebírat drogy i od jiných osob - feťáků např. oknem, kromě něho, který jej navštěvoval, třeba říci, že závěr obecných soudů, upozorňující na stěžovatele, je založen na celé řadě důkazů a výpovědí. Stran naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě pak Ústavní soud má za to, že vysoká škodlivost a nebezpečnost omamných a psychotropních látek na lidské zdraví je obecně známá a k naplnění skutkové podstaty v tomto bodě tak ani nebylo nezbytné prokázat, že stěžovatel znal bližší zdravotní stav poškozeného.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně vyložily (srovnej str. 9-10 usnesení vrchního soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu