ECLI:CZ:US:2014:1.US.1321.14.1
sp. zn. I. ÚS 1321/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Guřana, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2014 č. j. 49 C 2224/2013-62, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž podle něj byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v jeho věci postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti Hypoteční bance, a.s., kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 4.650 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3.146 Kč. Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Ujednání, na základě kterého došlo k placení této částky, bylo dle názoru stěžovatele neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, porušení principu ochrany spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy a požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že ujednání o poplatku není neplatné z důvodu nepřípustného odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele, neboť se nejedná o ujednání, které by v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran podle §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Obvodní soud též konstatoval, že ujednání o poplatku není ani neurčité, jeho obsah si představí i laik, a to už podle jazykového výkladu termínu "správa úvěru". Podle obvodního soudu pak sporné ujednání nebylo ani stěžovatelem sjednáno v omylu a nebylo ani rozporným s dobrými mravy, ani neplatným podle odpovídajících ustanovení jiných právních předpisů. Obvodní soud tak uzavřel, že platba poplatku byla mezi žalovanou a stěžovatelem sjednána platně, a tudíž placení takového poplatku ze strany stěžovatele nemohlo být bezdůvodným obohacením žalované.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve osvětluje její přípustnost a udává důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Zdůrazňuje, že napadený rozsudek je zjevně excesivní a zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, čímž bylo nepřípustně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. V rámci argumentace ohledně důvodnosti ústavní stížnosti pak stěžovatel jednak upozorňuje na porušení svého práva na zákonného soudce, jakož i dalších svých procesních práv a jednak podrobněji rozvádí svůj nesouhlas s právními závěry obvodního soudu. K porušení jeho práva na zákonného soudce mělo dojít zřízením speciálního senátu u obvodního soudu pro vyřizování věcí vrácení bankovních poplatků a přidělením vybraného soudce do tohoto senátu, kterýžto byl znám svým odmítavým postojem k nárokům uplatňovaným žalobci v daných věcech. Dále podle stěžovatele došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení a souvisejícího principu kontradiktornosti řízení tím, že vyjádření žalované bylo stěžovateli doručeno jen krátce (dva dny) před vydáním napadeného rozsudku, pročež stěžovatel neměl reálnou možnost reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se k jejím tvrzením a navrhnout důkazy k jejich vyvrácení. Nadto obvodní soud nesprávně rozhodl bez nařízení jednání dle §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád").
5. Dále stěžovatel rozsáhle rozvádí svůj nesouhlas s právními závěry a postupem obvodního soudu v jeho věci, přičemž trvá na absolutní neplatnosti sporného ujednání o poplatku a na tom, že mu měla být poskytnuta náležitá ochrana jako spotřebiteli. Konkrétně stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že v napadeném rozsudku nesprávně akcentoval zásadu pacta sunt servanda a nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti sporného ujednání (§37 občanského zákoníku), nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 občanského zákoníku), neposoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 občanského zákoníku), nesprávně posoudil, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 občanského zákoníku), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku). Stěžovatel rovněž poukazuje na určitá další procesní pochybení obvodního soudu, konkrétně na neprovedení části důkazů stěžovatelem navrhovaných a na nezohlednění některých důkazů, které obvodním soudem provedeny byly. V neposlední řadě pak stěžovatel namítá, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů jiných členských zemí EU, konkrétně s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a rozsudkem slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
6. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované, přičemž namítá, že obvodní soud se téměř nevyjádřil k otázce neúčelnosti nákladů dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu vynaložených bankou a víceméně jen odkázal na relevantní zákonné ustanovení. Závěry obvodního soudu ohledně existence důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení bance dle §150 občanského soudu řádu pak stěžovatel považuje za nesprávné, a to do té míry, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
9. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek shoduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), a to tak, že ji zamítl zčásti jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
10. Nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti a vypořádané v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 3725/13 stěžovatel namítal ještě porušení svého práva na zákonného soudce a de facto odepření možnosti náležitě jednat před obvodním soudem způsobené nesprávným postupem tohoto soudu (porušením principů rovnosti účastníků řízení a kontradiktornosti řízení a nenařízením jednání). K tomu Ústavní soud uvádí, že tyto stížností námitky se překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména §229 odst. 1 písm. e) a f) a §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom neuvedl, zda již žalobu pro zmatečnost podal a zda o ní bylo rozhodnuto, a tak byly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, a taková informace neplyne ani z ničeho jiného. Striktně vzato by tak ústavní stížnost v této části mohla být odmítnuta i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1325/14 ze dne 23. 4. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 854/14 ze dne 26. 6. 2014).
11. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud neshledal podmínky k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na závěry svých předchozích rozhodnutí řešících shodnou problematiku (zejména shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu