ECLI:CZ:US:2014:1.US.1373.14.1
sp. zn. I. ÚS 1373/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CZECH CREDIT, spol. s.r.o., se sídlem U Okrouhlíku 1820/3, Praha 5, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedený rozsudek, kterým mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo v druhé instanci potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 36 Cm 183/2007-81, kdy prvoinstanční soud rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele pro zaplacení 111 073,- Kč a o zastavení řízení co do částky 50 242,- Kč.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jakožto žalobce.
Stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal po vedlejším účastníkovi, České poště, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, zaplacení částky ve výši 161 315,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla stěžovateli vzniknout v důsledku hrazení nákladů nalézacího a exekučního řízení. Příčinu vzniku majetkové újmy pak stěžovatel spatřuje v porušení smluvní povinnosti vedlejšího účastníka, když tento i přes uzavřenou dohodu o dosílání nedoručil stěžovateli, coby žalovanému ve věci žalobce Ing. Josefa Kostečky v řízení o zaplacení částky 555 000,- Kč vedeném pod sp. zn. 21 Cm 84/2005, tři zásilky Městského soudu v Praze (platební rozkaz, předvolání k ústnímu jednání a rozsudek ve věci samé). S ohledem na uvedené stěžovatel namítá, že nemohl účinně bránit svá práva, když se o soudním řízení samotném a následně stanovené povinnosti zaplatit částku ve výši 555 000,- Kč dozvěděl vinou vedlejšího účastníka až v rámci řízení exekučního.
V ústavní stížnosti je zejména namítán vadný postup v činnosti vedlejšího účastníka, který i přes své smluvní povinnosti nedoručil stěžovateli předmětné písemnosti na dohodnutou adresu, a to i přes fakt, že nebyly opatřeny pokynem "Nedosílat", nýbrž pokynem "Sídlo zapsané v rejstříku, lze vždy doručit". Dle dohody o dosílání zásilek uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem se mělo jednat o jediný přípustný případ možného nedoručení písemností na dohodnutou adresu. Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací obecných soudů, jež v tomto směru uzavřely, že písemnosti opatřené pokynem "Sídlo zapsané v rejstříku, lze vždy doručit", popř. "Uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval" je nutno vykládat tak, že soud chtěl vyloučit dosílání svých zásilek adresátovi a požadoval tím, aby bylo doručováno na adresu sídla adresáta; proto se z pohledu obecných soudů vedlejší účastník žádného porušení smluvní povinnosti nedopustil. Stěžovatel naopak považuje toto extenzivní pojetí pojmu "Nedosílat" za nepřípustné.
Dále je v ústavní stížnosti vyjádřeno přesvědčení o nesprávnosti závěru Vrchního soudu v Praze, který neshledal existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody. V případě pochybností na straně soudu o dostatečnosti předložených důkazů, má stěžovatel za to, že soud nepostupoval řádně, když jej nevyzval k doplnění případných důkazů na podporu jeho tvrzení.
S ohledem na výše uvedené, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává ve svém ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Jak již mnohokrát Ústavní soud opakovaně judikoval, jeho úkolem je právě ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností, neboť Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané záležitosti neshledal.
Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly již obecné soudy. Na tomto místě je záhodno podotknout, že stěžovatel podal v této věci dovolání k Nejvyššímu soudu, který, jak plyne z přiloženého rozhodnutí, dal za pravdu oběma obecným soudům s ohledem na ust. §47 ve spojení s ust. §45a o. s. ř. Dovolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, že účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od soudu k doručení zásilku, jestliže odpovídají požadavkům, které pro doručování písemností předepisoval občanský soudní řád; to dle Nejvyššího soudu platí i tehdy, pokud by takový úkon byl sice v souladu s příslušnými poštovními podmínkami, avšak nevyhovoval by požadavkům občanského soudního řádu. Proto tedy nebylo možno vycházet z úkonu "dosílky", neboť tento by odporoval postupu předvídaným občanským soudním řádem. Vzhledem ke skutečnosti, že se dovoláním napadené (a mimo jiné i touto ústavní stížností napadené) rozhodnutí nikterak neodchyluje od konstantní judikatury dovolacího soudu, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost. Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od právního závěru obecných soudů a uzavírá, že jej považuje bez dalšího za ústavně konformní. Nadto si dovoluje podotknout, že skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod pro podání ústavní stížnosti.
Stěžovateli tedy nelze dát za pravdu v tom, že by postupem obecného soudu došlo k nedovolenému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu