ECLI:CZ:US:2014:1.US.1385.14.1
sp. zn. I. ÚS 1385/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataliye Stadnyk, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 32 A 16/2014-28, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3, čl. 14 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se žalobou ze dne 30. 1. 2014 domáhala zrušení správního rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 16. 1. 2014, č. j. MV-108272-11/SO-2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. 3. 2013, č. j. OAM-4524-7/DP-2012, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V žalobě podala stěžovatelka dle ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 32 A 16/2014-28 bylo rozhodnuto tak, že žalobě ze dne 30. 1. 2014 se odkladný účinek nepřiznává.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že odůvodněnost svého návrhu na přiznání odkladného účinku spatřovala ve skutečnosti, že pobývá na území České republiky se svým manželem a že v době podání žaloby byla účastnicí jiných řízení, kdy chtěla uplatnit své základní právo na projednání věci v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by soud nepřiznal žalobě odkladný účinek, stěžovatelka by byla povinna vycestovat z území České republiky a to by pro ni znamenalo vznik nákladů na cestování, za účelem účasti na soudním řízení, z území Ukrajiny do České republiky a zpět. Rozhodovací praxe Krajského soudu v Brně je ovšem podle stěžovatelky taková, že v zájmu státu je prý nepřiznávat cizincům odkladné účinky žalob, neboť přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem, a to s právem České republiky kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území. Stěžovatelka však po celou dobu pobytu na území České republiky nenarušuje bezpečnost státu a ani veřejný pořádek nepřístojným a nezákonným jednáním, nezasahuje do práv a svobod druhých, ani nebyla dosud stíhána a odsouzena za spáchání trestného činu. Nesouhlasí proto s údajně jednotnou rozhodovací praxí českých soudů ve věcech návrhů cizinců na přiznání odkladných účinků žalob.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Ústavní soud rovněž setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu rozhodnutí, která jsou již konečná a pravomocně rozhodnuta, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity a Ústavní soud není jediným orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti.
V daném případě stěžovatelka brojí proti v zásadě dílčímu rozhodnutí obecného soudu, jímž soud nepřiznal odkladný účinek její žalobě. Jde tedy o věc která ještě není konečně a pravomocně meritorně rozhodnuta a stěžovatelka tak může využít všechny možnosti k ochraně svých práv, které jí právní řád nabízí v řádném řízení. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není a nemůže být změna či náprava všech tvrzených pochybení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, posoudit, zda řízení jako celek obstojí z ústavněprávního hlediska. Ve své judikatuře sice připouští výjimky, které spočívají v tom, že ústavní stížností lze někdy napadnout i nemeritorní rozhodnutí, které tvoří samostatnou uzavřenou část řízení a bezprostředně a citelně zasahuje do základních práv stěžovatele. K tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu obecného soudu a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr.
Krajský soud v Brně zaujal právní názor, který řádně a racionálně odůvodnil. Vyslovil přitom zejména, že ze zákona vyplývá povinnost žalobkyně (stěžovatelky) tvrdit a prokázat možný vznik újmy; musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenaly následky vydaného rozhodnutí a specifikovat jejich intenzitu. Hrozící újma musí být reálná a závažná, nikoliv hypotetická a bagatelní. S ohledem na zjištění, provedená v dané věci, dospěl soud k závěru, že pro přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatelky není důvod.
Krajský soud v Brně ve svém napadeném rozhodnutí rovněž konstatoval, že do rodinného a soukromého života cizince - v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k pobytu na území České republiky - fakticky zasahuje až případné následné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. K tomu v daném případě samozřejmě nedošlo.
Podstata předmětné ústavní stížnosti tedy v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, resp. v názoru, jakým způsobem měl nebo má obecný soud v řízení postupovat, a to tak, jakoby na přiznání odkladného účinku předmětným žalobám (tedy vždy kladnému rozhodnutí) byl v zásadě právní nárok. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudu, které je a musí být - v dané fázi řízení - nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví - v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V podstatě by se tak stavěl na začátek a nikoliv na konec přezkoumávání konkrétního případu a stal by se jakousi dozorující "superinstancí" nad postupem orgánů veřejné moci. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu