ECLI:CZ:US:2014:1.US.1393.14.1
sp. zn. I. ÚS 1393/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Klapa, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem Královský Vršek 25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2061/2013-330 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 20 Co 121/2011-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáními ze dne 15. 4., 2. 5. a 8. 5. 2014, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2, práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 11. 2013 č. j. 5 C 365/2010-109, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Soud I. stupně dospěl k závěru, že předmět sporu odpadl, když exekuční řízení již bylo pravomocně zastaveno. Odvolací soud dospěl k názoru shodnému se soudem I. stupně, tedy že žaloba je nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností odmítnuto jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyhodnotily návrh stěžovatele ze dne 15. 4. 2009 jako žalobu dle ustanovení §267 o. s. ř. Stěžovatel se však nedomáhal vyloučení nemovité věci z již neprobíhajícího vykonávacího řízení, nýbrž se domáhal určení, že rozhodnutí, na základě kterého byl zahájen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, je protizákonné (nepřípustné), a to z důvodu porušení ustanovení §335 o. s. ř., kdy nebylo doloženo, že nemovitost, která byla předmětem výkonu rozhodnutí, byla ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel ani jeho manželka totiž nikdy nebyli vlastníky předmětné nemovitosti, a přesto tato nemovitost byla předmětem výkonu rozhodnutí pro pohledávku stěžovatele.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Porušení ostatních stěžovatelem vyjmenovaných základních práv Ústavní soud rovněž nehledal.
7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Nejvyšší soud ke stěžovatelem opakované námitce ohledně obsahu jeho žaloby uvedl, že "v nalézacím řízení se nelze úspěšně domáhat vydání rozhodnutí, jímž by bylo deklarováno, že v jiných řízeních (5 E 2597/2002 a 3 C 1/2008) oprávněný tj. finanční úřad a následně okresní soud postupovali neprávně". Uvedené konstatování dovolacího soudu je logické, srozumitelné a vychází z příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu