ECLI:CZ:US:2014:1.US.1403.14.1
sp. zn. I. ÚS 1403/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti FOREZ, s. r. o., se sídlem Ostrov 2, 561 22 Ostrov, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 8 Afs 43/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisového materiálu, doměřil Finanční úřad v Ústí nad Orlicí stěžovatelce daň z přidané hodnoty za období duben, červen, červenec, září, listopad a prosinec roku 2007 a únor až říjen a prosinec roku 2008. Důvodem doměření daně bylo zjištění, že stěžovatelka byla článkem v řetězci firem, který byl vytvořen s cílem získání neoprávněného odpočtu daně z přidané hodnoty a zkrácení daně z příjmů právnických osob, přičemž stěžovatelka o tomto podvodu přinejmenším mohla vědět. Odvolání proti platebním výměrům zamítlo Finanční ředitelství v Hradci Králové. Proti rozhodnutím finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žaloby, které Krajský soud v Hradci Králové rozsudky č. j. 31 Af 73/2012-36 ze dne 26. 4. 2013 a č. j. 31 Af 74/2012-36 ze dne 26. 4. 2013 zamítl. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byly zamítnuty také kasační stížnosti proti citovaným rozsudkům krajského soudu. Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost.
V ní brojí zejména proti zjištění soudů, podle nichž stěžovatelka věděla nebo mohla vědět, že se účastní řetězce vytvořeného za účelem získání neoprávněného odpočtu daně z přidané hodnoty. To správní orgány a soudy dovodily především ze skutečnosti, že stěžovatelka uhradila společnosti Property Praha, s. r. o., částky za odvysílání reklamních spotů ve výši mnohonásobně převyšující cenu obvyklou a cenu, kterou uvedená společnost dále hradila svým subdodavatelům při zpracování zakázky. Jak ale stěžovatelka argumentuje, plněním ze strany společnosti Property Praha, s. r. o., nebylo pouze odvysílání reklamy, nýbrž také zajištění prezentace na dalších propagačních akcích, odborné poradenství, konzultace, stanoviska a další součinnost při prezentaci obchodní značky a při tvorbě reklamního spotu. Finanční úřad se však zabýval pouze cenou za vysílání reklamy, obvyklá cena za plnění podle smlouvy zjišťována nebyla. Za takových okolností podle stěžovatelky absentuje jediný podklad pro závěr, kterým správní orgány i soudy odůvodňovaly své závěry stran vědomosti stěžovatelky o propojeném řetězci.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje k dalším v řízení uplatněným důkazům a odkazuje Ústavní soud také na své účetní uzávěrky, z nichž vyplývá, že reklamní kampaň, za kterou společnosti Property Praha, s. r. o., zaplatila, měla pro stěžovatelku značný ekonomický přínos.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V nyní projednávané věci k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (stejně jako mu předcházející rozhodnutí krajského soudu) je pečlivě a logicky odůvodněno, aplikace podústavních předpisů se jeví přiléhavá a shledán nebyl ani extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními.
Kasační soud s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie stěžovatelce vysvětlil, že případný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty zůstává zachován i v případě, že jiná transakce v řetězci obchodních vztahů byla uskutečněna se záměrem zkrácení daňové povinnosti, ovšem pouze tehdy, pokud plátce daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět. Soud dále přesvědčivě vysvětlil, proč tyto podmínky v případě stěžovatelky splněny nebyly. Důvodem pro učiněný závěr byla skutečnost, že stěžovatelka zaplatila za televizní reklamu více než dvacetkrát vyšší částku, než jaká vyplývala z ceníků zvolené televizní stanice, a zároveň neprokázala, že pro vynaložení tak vysoké částky existovaly racionální důvody. V této souvislosti stěžovatelka v kasační stížnosti argumentovala pouze tím, že uhrazená částka odpovídá cenám za reklamu na stanici ČT 1, s touto námitkou se však Nejvyšší správní soud přesvědčivě vypořádal.
Stěžovatelka poté v ústavní stížnosti vysvětlovala, že si u společnosti Property Praha, s. r. o., neobjednala pouze odvysílání reklamních spotů, nýbrž kompletní reklamní kampaň, poradenské služby a další. Uvedený argument měla ovšem v souladu se zásadou subsidiarity uplatnit v řízení před správními orgány a soudy, aby se s ním mohly případně vypořádat. V kasační stížnosti však stěžovatelka tuto argumentaci neuplatnila a nerozvedla, naopak citovala svou žalobu ke krajskému soudu, v níž se uvádí, že předmětem plnění ze strany dodavatele bylo zejména odvysílání reklamních spotů v televizi. Již z tohoto tvrzení je přitom patrné, že i kdyby dodavatel stěžovatelce poskytoval také další služby, jednalo by se pouze o služby doplňkové, které by jen stěží mohly odůvodnit, proč cena za odvysílání reklamních spotů (tedy za službu základní) mnohonásobně převyšovala cenu obvyklou.
Na učiněných závěrech pak nemohou nic změnit ani stěžovatelčiny námitky vůči listinným a dalším důkazům, neboť jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tyto důkazy nebyly pro posouzení věci podstatné.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu