ECLI:CZ:US:2014:1.US.1406.13.1
sp. zn. I. ÚS 1406/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. Věznice Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 45 T 2/2012, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 10 To 78/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 56/2013, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 45 T 2/2012 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 10 To 78/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 56/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Uvádí, že jeho odsouzení se opírá toliko o výpověď poškozené nezletilé (stěžovatelovy vnučky), kterou měl pohlavně zneužívat. Ta však je nekonzistentní a nevěrohodná, kdy například poškozená uváděla, že se měl svého jednání dopouštět opakovaně po několik let, což není možné, neboť v takovém případě by za ním jistě dále nedocházela a někomu by o tom řekla, a rovněž by někdo v okolí jistě slyšel její křik. Rovněž upozorňuje, že znalec u něj neshledal žádnou duševní poruchu, ani psychopatologickou orientaci jeho osobnosti. Za pochybné také považuje, že vůči němu byla užita osobní korespondence z vazební věznice, ač nebylo objasněno, co "omluvou za rodinné drama, problémy a těžkosti" myslel. Stresová porucha, kterou měla utrpět poškozená, také podle jeho názoru nedosahuje charakteru těžké újmy na zdraví. Není spokojen ani s tím, že byly odmítnuty jeho návrhy na výslech dětské lékařky poškozené, jejího gynekologa, učitelek z mateřské školy, a také spis Policie České republiky o požáru v domě poškozené ze dne 4. 2. 2009, od kterého má poškozená potíže.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Městské státní zastupitelství v Praze má za to, že provedené důkazy byly hodnoceny tak, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, kdy žádný nebyl pominut, a byly z nich vyvozeny závěry, které z nich logicky vyplývají, aniž by bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu. Ústavní stížnost navrhlo odmítnout.
Vrchní soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud sdělil, že stěžovatel předkládá toliko polemiku s rozhodnutími obecných soudů postrádající ústavněprávní rovinu. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 45 T 2/2012 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho důkladném prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje ve věci provedené důkazy, nicméně Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy přistoupily k hodnocení výpovědi poškozené nekriticky. Naopak soudy vyšly jak z hodnocení její věrohodnosti provedeném znalci z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie mladistvých a odvětví dětské psychiatrie, ale i důkazů dalších, jako byl u stěžovatele zajištěný snímek zobrazující detail intimních partií nezletilé, a koneckonců i z výpovědi stěžovatele, který sám určité nevhodné chování ze své strany, byť jen částečně, připustil. Možno podotknout, že ani výsledky znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatele nevyznívají jednoznačněji v jeho prospěch, kdy znalec sice u stěžovatele nekonstatoval duševní poruchu či sexuální deviaci, nicméně nevyloučil užití nezletilé stěžovatelem jako náhražkového sexuálního objektu, přičemž konstatoval i některé jeho rysy jako nesebekritičnost a vytěsňování viny. K užití korespondence stěžovatele z vazební věznice možno podotknout, že byl v řízení užit pouze jako podpůrný důkaz. Soudy tento i další důkazy podrobně hodnotily, a to jednotlivě i ve vzájemném souhrnu.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně vyložily (srovnej str. 633 spisu městského soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu