ECLI:CZ:US:2014:1.US.1475.14.1
sp. zn. I. ÚS 1475/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcott Invest, s. r. o., se sídlem Na Bělidle 2, Praha 5, právně zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, Strojnická 27, Praha 7, ze dne 17. 1. 2014 č. j. OKFK-475-9/TČ-2014-251102 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 4 Nt 2/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Usnesením orgánu Policie České republiky bylo rozhodnuto o tom, že se zajišťují prostředky ve výši 317 000 000 Kč včetně příslušenství na účtu stěžovatelky vedeném u Komerční banky, a. s., protože zjištěné skutečnosti údajně nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky byly užity ke spáchání trestného činu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl. Důvodem zajištění těchto prostředků je podle obou napadených usnesení skutečnost, že výsledky dosavadního prověřování nasvědčují tomu, že zajištěné prostředky mohly být užity ke spáchání zločinu kvalifikovaného jako porušení povinnosti při správě cizího majetku dle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku a účastenství na tomto zločinu, kterého se mohly dopustit blíže neustanovené osoby zastupující nejméně ČPP Transgas, s. p., a stěžovatelku, když je dáno podezření, že skutečná hodnota akcií, jež byly předmětem obchodu, je v hrubém nepoměru se sjednanou kupní cenou a ČPP Transgas, s. p., by mohla touto transakcí vzniknout škoda přesahující 150 000 000 Kč.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou naprosto nedostatečná a nepřezkoumatelná, není zřejmé, jaké osoby se trestného jednání měly dopustit a jakým jednáním, ani jak byla určena výše údajné možné škody. Úkony v trestním řízení byly zahájeny 14. ledna 2014, již v únoru byly prováděny některé úkony, ovšem dosud nebylo proti žádné osobě zahájeno trestní stíhání a nebylo ani jinak rozhodnuto, přesto orgány činné v trestním řízení nepřistoupili k omezení či zrušení zajištění dle §79a odst. 3 tr. řádu. Při trvajícím zajištění je stěžovatelka dlouhodobě ohrožena situací, kdy coby obchodní společnost nebude schopna uspokojit své věřitele, protože nebude mít dostatek prostředků, což může zasáhnout také do práv a oprávněných zájmů třetích osob; tento stav u stěžovatelky již nastal. Zablokování peněžních prostředků stěžovateli dále znemožňuje jejich použití k financování podnikatelské činnosti a znevýhodňuje ji v hospodářské soutěži.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. S ohledem na toto omezení přezkumu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V rámci posuzované problematiky Ústavní soud v minulosti uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky, zajišťované podle §79a trestního řádu představují, majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
6. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni.
7. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
8. Ústavní soud v daném případě nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Jsou odůvodněna poměrně stručně (zejména usnesení policejního orgánu), avšak podstatné okolnosti z nich vyplývají a jako taková splňují shora uvedené požadavky (viz bod 6). Pokud jde o otázku další odůvodnitelnosti trvání zajištění z hlediska plynutí času, bezpochyby platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové limity (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07, I. ÚS 2485/13 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12). V dané věci má Ústavní soud za to, že k jejich překročení, s ohledem na to, že o zajištění bylo rozhodnuto v lednu 2014, zatím nemohlo objektivně dojít. Pokud byly úkony trestního řízení zahájeny dne 14. 1. 2014 a prověřování nadále bez zbytečných průtahů probíhá, nelze z hlediska trvání zajištění orgánům činným v trestním řízení ničeho vytýkat (viz obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2485/13). Naopak trestní řád dává stěžovatelce možnost následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
10. V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby tato byla projednána přednostně ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu