ECLI:CZ:US:2014:1.US.1488.13.1
sp. zn. I. ÚS 1488/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky T. T. P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 174/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 8 To 218/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 3 T 37/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, č.j. 3 Tdo 174/2013-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 8 To 218/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 3 T 37/2009. Ústavní stížnost stěžovatelky byla prostřednictvím jejího advokáta opakovaně doplněna.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 3 T 37/2009, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Za tyto trestné činy byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalších obviněných.
Městský soud v Praze vynesl dne 22. 6. 2010 pod sp. zn. 8 To 218/2010 rozsudek, kterým změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2010 pod sp. zn. 3 T 37/2009, avšak jen ve výroku o trestu. Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, přičemž toto dovolání stěžovatelky bylo výrokem č. II. usnesení ze dne 24. 5. 2011 pod č.j. 3 Tdo 256/2011-51 odmítnuto. K dovolání spoluobžalovaného stěžovatelky bylo rozhodnutí v rozsahu výroku týkajícího se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zrušeno a vráceno k novému projednání Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze v této věci znovu rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 pod sp. zn. 8 To 218/2010 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2010 pod sp. zn. 3 T 37/2009 ve výroku o trestu. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 pod sp. zn. 8 To 218/2010 podala stěžovatelka dovolání, přičemž Nejvyšší soudu ČR odmítl dovolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 13. 3. 2013 pod č.j. 3 Tdo 174/2013-64.
II.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve spojení s ústavním principem rovnosti v právech.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva v nezákonném způsobu prokazování viny v dané věci. Stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně provedl důkazy, které byly pořízeny v rozporu se zákonem a které nelze použít v řízení, pokud toto řízení má být posuzováno z hlediska základního práva na fair proces. Především na základě těchto důkazů byl dle stěžovatelky založen i odsuzující rozsudek. Nezákonné důkazy, které měly pro výsledek řízení kruciální povahu, byly podle tvrzení stěžovatelky nashromážděny na základě protiprávně nařízené a provedené domovní prohlídky. Takový postup soudů je dle stěžovatelky postupem nerespektujícím základní práva zaručená čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že obecné soudy nevěnovaly námitkám protiústavnosti domovní prohlídky náležitou pozornost a nevypořádaly se s existencí nálezů Ústavního soudu, které jim byly obhajobou předestřeny a které mají zjevnou relevanci k projednávané věci. Úvaha dovolacího soudu o zákonnosti provedení domovní prohlídky, obsažená v odůvodnění jeho rozhodnutí, je podle stěžovatelky zcela v rozporu s principem právní jistoty a se základními principy českého právního řádu, neboť je dovolacím soudem přikládán vyšší význam judikatuře dovolacího soudu a jsou zcela opomíjeny nálezy Ústavního soudu ČR, které jsou ze zákona závazné erga omnes.
V konkrétnostech stěžovatelka namítá, že nezákonné důkazy byly nashromážděny na základě povolení státní zástupkyně k použití audiovizuální techniky, přičemž toto svolení nebylo dle názoru stěžovatelky žádným způsobem odůvodněno co do skutkových okolností a co do neopakovatelnosti či neodkladnosti takového použití, ačkoliv tato technika byla povolována policejnímu orgánu před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelka uvádí, že pořizováním audiovizuálních nahrávek je zasahováno základní právo na ochranu soukromí a dovozuje, že jestliže je nutno z důvodu zásahu do základního práva na ochranu soukromí povolování prohlídek (domovních či jiných prostor) odůvodnit skutkově a co do neodkladnosti a neopakovatelnosti, pak na použití audiovizuální techniky za účelem pořízení záznamů o osobách pro účely trestního řízení je nutno použít stejný postup, jinak se jedná o nelegální postup a údaje získané takovýmto způsobem nelze použít, jelikož se jedná o nezákonné důkazy.
Stěžovatelka činí předmětem své ústavní stížnosti také skutečnost, že spoluobžalovaný L. L. nebyl před započetím domovní prohlídky vyslechnut, a to i přesto, že orgánům činným v trestním řízení bylo podle stěžovatelky známo, že tato osoba se na místě prohlídky dlouhodobě zdržuje. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že provedením následného výslechu spoluobžalovaného L. L. byla věc konvalidována a v této souvislosti poukazuje na znění právní normy, ze kterého je dle stěžovatelky nutno dovodit závěr, že výslech musí přecházet domovní prohlídce. Opačný postup, kdy domovní prohlídka předchází výslechu, není postupem předvídaným právní normou a je tedy v rozporu s ustanovením čl. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. S ohledem na shora uvedené je dle stěžovatelky možno konstatovat zcela flagrantní porušení práva na ochranu obydlí spoluobžalovaného L. L., které má význam pro stěžovatelku, a to pro právo na spravedlivý proces v rámci procesu dokazování před obecnými soudy.
Stěžovatelka dále namítá, že její práva byla porušena také tím, že orgány činné v trestním řízení vůbec skutkově neodůvodnily domovní prohlídku, stejně jako neodůvodnily domovní prohlídku z hlediska neodkladnosti nebo neopakovatelnosti takového úkonu, ačkoliv se jednalo o úkon před zahájením trestního stíhání. Státní zástupkyně dle mínění stěžovatelky podala zjevně neodůvodněný návrh a soud se nepokusil nedostatek návrhu státní zástupkyně odstranit a rozhodl zcela totožným, neodůvodněným způsobem. Ve vztahu k neodůvodněnosti domovní prohlídky pak stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu.
V rámci jednotlivých doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka cituje další judikaturu Ústavního soudu týkající se domovních prohlídek a uvádí, že neexistuje důvod, proč by měl Ústavní soud v jejím případě postupovat jinak než v citovaných judikátech, navíc při zohlednění skutečnosti, že jeden z citovaných nálezů byl vydán stejným senátem, který rozhoduje o ústavní stížnosti stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že takový postup by bylo nutno považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál obecných soudů, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Podle judikatury Ústavního soudu (z novějších např. nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.
V.
Ústavní soud konstatuje, že k námitkám, které stěžovatelka činí předmětem své ústavní stížnosti, se již jednou vyjadřoval, konkrétně v usnesení sp. zn. III. ÚS 3405/11 ze dne 5. 3. 2013.
Ústavní soud v tomto usnesení uvedl, že stěžovatelčina výtka spočívající v tom, že souhlas státní zástupkyně s použitím záznamové audiovizuální techniky při policejním sledování okolí domu nebyl náležitě odůvodněn co do skutkových okolností a z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti, není důvodná. Podnětem k podání návrhu na sledování byly operativní poznatky získané kriminální službou policie o tom, že v domě se pravděpodobně nachází ilegální pěstírna konopí. Ústavní soud zde dospěl k názoru, že v povolení státní zástupkyně ke sledování dostatečně vyplývá neodkladnost tohoto úkonu ze skutkových okolností případu a že povolení bylo také dostatečně odůvodněno po skutkové stránce. Ústavní soud zároveň upozornil, že sledování bylo prováděno monitorováním pohybu vozidel a osob na veřejném prostranství v okolí sledovaného domu, nikoliv uvnitř objektu.
Námitku stěžovatelky, že před započetím domovní prohlídky nebyl proveden výslech spoluobviněného uživatele bytu L. L., posoudil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3405/11 jako irelevantní. Ústavní soud zde poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že byt byl ve vlastnictví občanů, kteří byli před domovní prohlídkou vyslechnuti, zjistilo se však, že v bytě nebydlí, protože jej pronajali vietnamské nájemkyni, která však se toho času nezdržovala na území České republiky. Teprve po zahájení prohlídky byl v bytě objeven pan L. L., jehož vztah k bytu byl nejasný, v průběhu prohlídky byl však dodatečně vyslechnut a teprve později se zjistilo, že pan L. L. se v bytě zdržoval ilegálně a podílel se jako zahradník na pěstování konopí.
Podle názoru Ústavního soudu obsaženého v usnesení sp. zn. III. ÚS 3405/11 byl také náležitě odůvodněn návrh státního zástupce a příkaz k provedení domovní prohlídky, vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 7. 4. 2008 pod sp. zn. 1 Nt 507/2008.
VI.
S výše uvedenými závěry se Ústavní soud i nadále ztotožňuje a nad rámec uvedené argumentace, pouze ve vztahu k odůvodněnosti domovní prohlídky stran neodkladnosti a neopakovatelnosti, pak uvádí následující.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti bohatě cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se domovních prohlídek a neodkladnosti a neopakovatelnosti těchto úkonů s argumentací, že Ústavní soud musí v jejím případě postupovat stejně jako v citovaných judikátech, zde je zapotřebí upozornit, že Ústavní soud posuzuje každý případ jednotlivě, se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem, a byť se často jedná o obdobnou problematiku, jednotlivá rozhodnutí se přirozeně mohou vzhledem k velmi specifickým okolnostem každého případu odlišovat.
Stěžovatelce je možno přisvědčit, že v judikatuře Ústavního soudu existují nálezy, kterými bylo, vzhledem ke konkrétním okolnostem, vyhověno námitkám stěžovatelů stran nedostatečného odůvodnění návrhů na provedení domovní prohlídky, příkazů k domovní prohlídce a protokolů z domovní prohlídky (např. nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013). V judikatuře Ústavního soudu však mají své zastoupení také rozhodnutí s opačnými závěry, ve kterých byly s ohledem na odlišné okolnosti daných případů obdobné námitky stěžovatelů posouzeny jako zjevně neopodstatněné.
Například v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, Ústavní soud uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07 ze dne 8. 1. 2008). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, kde uvádí, že pokud byly splněny věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě - byť je vadou řízení - nedosahuje ústavně právní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13 ze dne 11. 7. 2013).
Aktuální názor Ústavního soudu reflektující kormě jiných i všechna shora uvedená rozhodnutí vyplývá z plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, v jehož světle Ústavní soud také posoudil předloženou ústavní stížnost.
Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom směru, že výslovně uvedená informace o neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu a výslovné zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu v podnětu k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, v příkazu k domovní prohlídce a v protokolu o provedení domovní prohlídky chybí.
Je přitom povinností orgánu, který prohlídku provádí, uvést v protokolu o domovní prohlídce, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden (§160 odst. 4 trestního řádu), což následně umožní soudu v hlavním líčení snáze přezkoumat a připustit či odmítnout takový důkaz. Trestní řád výslovně nestanoví obdobnou podmínku i pro podnět policejního orgánu ve vztahu ke státnímu zástupci, pro návrh státního zástupce ve vztahu k soudci nebo pro rozhodnutí soudu o nařízení prohlídky. Z povahy domovní prohlídky, a to zejména ve vztahu k právu na seznámení s podstatou obvinění, resp. k právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, je však vyloučeno, aby tyto tři úkony neobsahovaly důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost prohlídky. S ohledem na absenci explicitní ústavní i podústavní úpravy je ovšem ponecháno na úvaze orgánů činných v trestním řízení, jakou formu k naplnění tohoto požadavku v konkrétním případě zvolí. Zvolená forma však musí být taková, aby umožňovala kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).
K provádění domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu typicky dochází v případech, kdy v době, kdy má být úkon proveden, zatím není známa osoba, proti které se trestní řízení vede (tzv. neznámý pachatel), a pro další postup v trestním řízení je tak prohlídka nezbytná. Dále se jedná o případy, kdy je podezřelý ze spáchání konkrétního trestného činu sice orgánům činným v trestním řízení znám, ale bez provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze vyhovět podmínce uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech, podle kterého má obviněný právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu (například je třeba podezřelého ztotožnit za pomocí rekognice, odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem je třeba určit závažnost poranění, minimální výši vzniklé škody, kvalitu a množství skladované látky určené k nedovolené výrobě alkoholických nápojů apod.). Bez těchto zjištění by obvinění také neobstálo v testu zjištěných a odůvodněných skutečností (§160 odst. 1 trestního řádu). K dalším typickým případům, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku jako úkon neodkladný a neopakovatelný pak patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání i bez domovní prohlídky, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014).
V konkrétním případě stěžovatelky služba kriminální policie a vyšetřování svůj podnět k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce zdůvodnila tak, že na základě dosavadního šetření bylo zjištěno, že neznámý pachatel v předmětném rodinném domě pěstuje rostlinu konopí tzv. indoor způsobem a z šetření vyplývá, že se v daném rodinném domě nachází dosud neztotožněný podezřelý, předměty sloužící k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, samotné omamné a psychotropní látky a další důkazy, které jsou důležité pro trestní řízení a je zapotřebí je zajistit a zadokumentovat (č. l. 255 spisu). Návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce a příkaz k domovní prohlídce pak byly po přezkoumání spisového materiálu odůvodněny tak, že dosavadním šetřením bylo zjištěno, že dosud neztotožněný pachatel v předmětném rodinném domě pěstuje rostlinu konopí tzv. indoor způsobem a výsledky šetření policejních orgánů vedou k závěru, že se v uvedeném domě nachází věci důležité pro trestní řízení, zejména samotné výpěstky konopí a další důkazy (č. l. 256 a č. l. 258 spisu).
Jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka, odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky. Nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě byla tato neodkladnost či neopakovatelnost ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky dané fáze řízení zřejmá, když je patrné, že v daném případě se jednalo o nařízení domovní prohlídky v situaci, kdy pachatelé nebyli doposud známi, bylo zapotřebí zajistit a zadokumentovat další důkazy (množství pěstované rostliny a obsah účinné omamné látky v ní), tak aby obvinění mohli být seznámeni s podstatou a důvody obvinění a zároveň zde byla obava, že by mohlo dojít k prodlení, v důsledku kterého by mohly být důkazní prostředky odstraněny nebo zničeny. Ústavní soud při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud, blíže viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě policejní orgán podal odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten následně soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu.
V posuzovaném případě tak Ústavní soud shledal, že návrh na provedení domovní prohlídky a příkaz k domovní prohlídce byly věcně řádně odůvodněny a neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky byla zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu, když v daném případě bylo možné dovodit věcné důvody pro takový postup. Absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný tak v konkrétním případě nebyla takovým pochybením, které by mohlo dosáhnout ústavněprávní intenzity.
Ústavní soud se tedy po posouzení daného případu a přezkoumání spisového materiálu neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že její vina byla prokazována nezákonným způsobem a že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z důkazů, které byly v důsledku protiprávně nařízené a provedené domovní prohlídky pořízeny v rozporu se zákonem.
VII.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu