ECLI:CZ:US:2014:1.US.150.13.1
sp. zn. I. ÚS 150/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Večeři, zastoupeného Mgr. Miroslavem Miklíkem, advokátem se sídlem Podvesná IV 2558, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2012 č. j. 3 Ads 18/2012 - 45 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012 č. j. 57 A 137/2011 - 14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že si stěžovatel podal dne 19. 10. 2011 u Krajského soudu v Brně správní žalobu směřující proti Ministerstvu práce a sociálních věcí, jíž stěžovatel brojil proti sedmi rozhodnutím, která byla vydána správními orgány podřízenými Ministerstvu práce a sociální věcí. Stěžovatel současně požadoval, aby mu Krajský soud v Brně ustanovil právního zástupce, neboť je osobou s minimálním právním povědomím, je naprosto nemajetný a nemůže si tedy vlastního právního zástupce dovolit. Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl, neboť u dvou rozhodnutí stěžovatel, ačkoli byl náležitě poučen, nepodal odvolání či žalobu proti odvolacímu rozhodnutí, a další akty, jejichž zrušení se stěžovatel domáhal, nejsou soudně přezkoumatelnými správními rozhodnutími. Proto též stěžovateli neustanovil advokáta, neboť nebyly splněny podmínky řízení a tento nedostatek podmínek řízení byl neodstranitelný, proto by bylo ustanovení advokáta stěžovateli zbytečné. Stěžovatel podal v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho správní žaloba a současně požádal Nejvyšší správní soud o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti, a to z důvodů, pro které žádal o ustanovení právního zástupce již v řízení o správní žalobě před Krajským soudem v Brně. Stěžovatelově žádosti o ustanovení právního zástupce bylo ze strany Nejvyššího správního soudu vyhověno, neboť zastoupení advokátem je v tomto řízení obligatorní. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť shledal postup Krajského soudu v Brně i jeho závěry jako souladné se zákonem.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení před soudy. Do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu bylo zasaženo již postupem správních orgánů, neboť mu řádně nedoručily rozhodnutí o zamítnutí žádostí stěžovatele, a to žádosti o přiznání dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení a žádosti o přiznání dávky státní sociální podpory - pohřebného. Stěžovatel dále tvrdí, že postup Krajského soudu v Brně, který nevyhověl jeho žádosti na ustanovení právního zástupce z důvodu nemajetnosti stěžovatele a současně z důvodu odborné nezpůsobilosti stěžovatele zastupovat se v daném řízení sám, je v přímém rozporu s ústavně zaručeným právem na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Předmětné neustanovení právního zástupce stěžovateli mělo jednoznačný vliv na následné jednání a rozhodování orgánů veřejné moci, kdy se předmětné soudy nezabývaly meritem věci spočívajícím v přiznání či nepřiznání předmětných dávek státní sociální podpory, ale konstatovaly pouze, že předmětná správní žaloba a kasační stížnost stěžovatele trpí formálními a procesními vadami, které však byly způsobeny výše uvedeným postupem Krajského soudu v Brně.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Městský soud dostatečně vysvětlil důvody, které jej vedly k napadenému rozhodnutí, a rovněž Nejvyšší správní soud napadený rozsudek řádně odůvodnil. Stěžovateli pak byl ustanoven právní zástupce na náklady státu pro řízení před Nejvyšším správním soudem.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu