ECLI:CZ:US:2014:1.US.1502.14.1
sp. zn. I. ÚS 1502/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Kostnická 2916/16, 430 03 Chomutov, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 10. 2013, č. j. 31 PP 154/2013-50, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 7 To 536/2013, za účasti Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 10. 2013, č. j. 31 PP 154/2013-50 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2006, č. j. 2 T 19/2006-204. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 7 To 536/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval, a jeho zásah by byl možný jen za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel je však toho názoru, že závěry obou soudů vykazují právě takové nedostatky.
Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění bylo odůvodněno především nevytvořením potřebných pracovních návyků u stěžovatele. Tento závěr je dovozován z pasáže hodnocení vězeňské služby, ve které je zmíněno, že stěžovatel nejeví zájem o pracovní zařazení. Krajský soud pak nadto konstatoval, že stěžovatel pracovní návyky neměl ani svobodě. Nutno však zmínit, že stěžovatel je zařazen ve věznici na zvláštním oddělení, když byl vyhodnocen jako možný objekt napadení a z důvodu nutnosti dodržovat speciální režim tak nepřipadá pracovní zařazení stěžovatele spolu s ostatními vězni v úvahu. Rovněž v kuchyni pracovat nemůže, neboť byl v minulosti nakažen žloutenkou typu B a nemá proto možnost získat potřebný zdravotní průkaz. Pracovní příležitost je omezena i tím, že spáchal trestný čin vraždy a tudíž mu není umožněn volný pohyb po věznici. O pracovní zařazení sám žádal, nemožnost jeho získání je však objektivní. Další materiály, které měly soudy k dispozici, vyznívají pro stěžovatele kladně. Stěžovatel upozorňuje, že trestný čin vraždy spáchal v afektu, a dle znaleckého posudku není agresivní, a pokud jde o trestný čin podvodu, jedná se o jediný případ majetkové trestné činnosti z jeho strany, tudíž obava, že by nedostatek finančních prostředků řešil trestnou činností, není opodstatněná.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle §88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím takto stanovených dob. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle §88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
Ve věci nynější je pravdou, že určitá fakta svědčí ve stěžovatelův prospěch, kdy soudy na jejich základě také dovodily naplnění prvé a druhé podmínky pro podmíněné propuštění. Pokud jde o podmínku třetí, stran které soudy stěžovateli nepřisvědčily, je dále nutno přiznat, že odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru je dosti stručné. Ústavní soud nicméně neshledává, že by bylo natolik chabé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Krajský soud svůj závěr založil na konkrétním podkladu, totiž na hodnocení vězeňské služby, dle kterého stěžovatel neprojevuje zájem o pracovní zařazení. Pokud stěžovatel toto popírá a uvádí, že o práci žádal, jedná se o jeho tvrzení, které nebylo v řízení před obecnými soudy nijak doloženo. Rovněž jestliže stěžovatel argumentuje, že další materiály, které měly soudy k dispozici, vyznívají pro stěžovatele kladně, nelze toto říci až tak jednoznačně, kdy sice dokládají určité polepšení, nicméně rovněž z nich vyplývají určitá rizika, související například s tím, že stěžovatel trpí schizoidní poruchou osobnosti a nemá rodinné zázemí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu