ECLI:CZ:US:2014:1.US.1521.12.1
sp. zn. I. ÚS 1521/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 2835/2011-205, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011 č. j. 3 Co 194/2010-181 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2010 č. j. 11 C 60/2008-140, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2010 č. j. 11 C 60/2008-140 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že žalovaní (JUDr. Barnabáš Liška a Krajské státní zastupitelství České Budějovice) neoprávněně zasáhli svými výroky uveřejněnými dne 15. 8. 2008 v Mladé frontě DNES v článcích "Ministerstvo obrany bylo hnízdem mafie" a "Mafie na obraně měla své lidi i v rozvědce" a dne 3. 1. 2008 v Mladé frontě DNES v článku "Mafie ovlivňovala zakázky na Ministerstvu obrany" do jeho práva na ochranu osobnosti, a aby byla každému ze žalovaných uložena povinnost doručit stěžovateli písemnou omluvu ve znění formulovaném v petitu žaloby. Soud prvního stupně dovodil, že všechny výroky, které byly v označených článcích přiřčeny (vyznačením přímé řeči) prvnímu žalovanému JUDr. Liškovi, byly činěny čistě obecně k problematice určité trestní věci, aniž by byly jednotlivé osoby konkretizovány (osoba stěžovatele, zaměstnance Ministerstva obrany, nebyla státním zástupcem jmenována) a aniž by došlo k porušení presumpce neviny. První žalovaný podle názoru soudu hodnotil provedená zjištění v rámci trestní věci z pozice státního zástupce obecně a neadresně, a nepřekročil své pravomoci vyplývající z ustanovení §8a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pokud jde o informování veřejnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný státní zástupce postupoval v souladu se zákonem, nespatřoval soud první instance v jím podaném vyjádření zásah do osobnostních práv stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2011 č. j. 3 Co 194/2010-181 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry první instance. Proti rozsudku vrchního soudu bylo stěžovatelem podáno dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 2835/2011-205 jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na ochranu dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Namítal nesprávnou aplikaci a formalistický výklad právních norem podústavního práva ze strany obecných soudů, pokud jimi bylo usuzováno na neexistenci neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatele pro obecnou povahu výroků žalovaného státního zástupce JUDr. Lišky o probíhajícím trestním řízení, které byly uveřejněny v periodickém tisku. Stěžovatel uvedl, že takto publikovaná sdělení byla objektivně způsobilá k tomu, aby byla veřejností připisována na úkor jeho osoby. Nesouhlasil se závěrem soudů, že v rámci právního posouzení výroků jmenovaného státního zástupce mohou být hodnocena pouze jím učiněná sdělení, bez kontextu se skutečnostmi předcházejícími pronesení těchto výroků, jež se přímo dotýkaly též osoby stěžovatele. Stěžovatel dále vytýkal obecným soudům neústavnost postupu založenou opomenutím provedení jím navrhovaných důkazů.
III.
Obsah vyjádření ostatních účastníků řízení
5. Po výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud. Obecné soudy odkázaly na právní závěry vyslovené ve svých rozhodnutích, jež pokládaly za zcela odpovídající.
6. Ve sporu žalovaní JUDr. Barnabáš Liška (náměstek krajského státního zástupce v Českých Budějovicích) a Krajské státní zastupitelství České Budějovice se na základě výzvy Ústavního soudu k vyjádření vzdali postavení vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem.
IV.
Obsah spisu - v tisku publikovaná sdělení státního zástupce a informace o vedeném trestním řízení
7. Ústavní soud si od Krajského soudu v Českých Budějovicích vyžádal soudní spis sp. zn. 11 C 60/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti.
8. V článku publikovaném dne 3. 1. 2008 v Mladé frontě DNES s názvem "Mafie ovlivňovala zakázky na Ministerstvu obrany" je jako přímá řeč státního zástupce JUDr. Lišky uvedeno: "Případ nese všechny znaky zločinného spolčení." "Pár vedoucích pachatelů se prolíná do desítek promyšlených podvodů." Dále se v článku uvádí, že: "Jinak řečeno, na ministerstvu působila mafie, která si díky zmanipulovaným zakázkám přišla na desítky milionů."
9. V článku publikovaném dne 15. 8. 2008 v Mladé frontě DNES s názvem "Ministerstvo obrany bylo hnízdem mafie" je jako přímá řeč státního zástupce JUDr. Lišky uvedeno: "Zbývá dokončit vyšetřování několika dílčích skutků a v dohledné době případ uzavřeme." Dále se v článku uvádí, že: "Podle žalobce Lišky jsou důkazy shromážděné při vyšetřování natolik přesvědčivé, že by korupčníci neměli uniknout mnohaletému vězení. Říká, že členové mafie si pečlivě rozdělili pravomoci i sféry vlivu. Rozhodovali i o obsazování důležitých postů na ministerstvu obrany. Od roku 2004 do roku 2006 si tak přišli dohromady na desítky milionů korun." V textu článku je posléze výslovně označen i stěžovatel: "Z toho, že mafii řídil, je podle policistů podezřelý bývalý sekční šéf ministerstva V. R."
10. V článku publikovaném dne 15. 8. 2008 v Mladé frontě DNES s názvem "Mafie na obraně měla své lidi i v rozvědce" je jako přímá řeč státního zástupce JUDr. Lišky uvedeno: "Vítěz byl předem určen, konkurenční firmy s tím souhlasily a dělaly kvůli zdání veřejné soutěže křoví." Dále se v článku uvádí, že: "Žalobce Barnabáš Liška považuje výstavbu armádní kotelny za ukázku toho, jak mafie na ministerstvu pracovala." V textu článku je posléze opět výslovně označen i stěžovatel.
11. Ze spisu bylo dále (k trestní věci) zjištěno, že usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-22/4-2007 bylo zahájeno trestní stíhání 18 osob - stěžovatel byl obviněn ze spáchání pomoci k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) dříve platného zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák."), pomoci k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák., a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.
12. Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice ze dne 5. 1. 2009 sp. zn. ČTS: OKFK-145-1030/TČ-2008-24 došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších 17 osob pro spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák.
13. Jak Ústavní soud dále v řízení zjistil, v trestní věci, v níž je stíhán též stěžovatel, byl Krajským soudem v Českých Budějovicích jako soudem prvního stupně dne 25. 3. 2014 vyhlášen odsuzující rozsudek. Stěžovatel byl uznán vinným za všechny výše uvedené trestné činy (označené v usneseních o zahájení trestního stíhání), a byl mu uložen podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl nařízen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatel dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech v trvání 7 let, a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 600 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle §54 tr. zák. v trvání 10 měsíců.
V.
Právní posouzení
14. Ústavní soud je při posuzování každé ústavní stížnosti a rozhodování o ní povinen respektovat, že není oprávněn bez zásadního důvodu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li ve shodě s ústavním pořádkem.
15. Ústavní soud opakovaně upozornil ve svých rozhodnutích, že smysl Ústavy ČR a Listiny nespočívá jen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů interpretovat a aplikovat právo se zřetelem k základním právům a svobodám. V individuálních věcech to znamená povinnost soudů vykládat jednotlivá zákonná ustanovení primárně pohledem účelu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod [viz např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)].
16. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
17. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu zaručena. Podle odstavce 2 téhož ustanovení má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Články 10 i 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky, jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize těchto práv se obecně realizuje v rovině podústavní - v této věci tomu bylo v intencích §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy dvou základních práv, je vždy v první řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým [viz např. nález ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605); nález ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113)].
18. Podle §8a odst. 1 trestního řádu platí, že při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§2 odst. 2 trestního řádu). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Ustanovením §8a odst. 2 trestního řádu je orgánům činným v trestním řízení ukládána povinnost dbát při poskytování informací podle odstavce 1 zvlášť na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let. Z dikce §8a odst. 3 trestního řádu pak plyne, že orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2.
19. Stěžovatel nebyl v době, kdy byly předmětné články uveřejněny, trestně stíhán za trestný čin zločinného spolčení (tak se vůči jeho osobě stalo až později - usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice ze dne 5. 1. 2009 sp. zn. ČTS: OKFK-145-1030/TČ-2008). Byl však již trestně stíhán mj. za pomoc k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (viz bod 11).
20. Účelem všeobecného osobnostního práva fyzické osoby je zabezpečit v ústavněprávní a mj. v občanskoprávní rovině (viz §11 a násl. obč. zák.) ochranu její osobnosti a individuální integrity. Předmětem práva na ochranu osobnosti jsou ryze osobní práva člověka, která jsou s ním úzce spjata. Neoprávněným zásahem mohou být prokazatelně nepravdivé, zkreslené či jinak neoprávněně podané informace dotýkající se cti, důstojnosti a dobré pověsti určité fyzické osoby [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491)]. Z hlediska pasivní věcné legitimace musí jít o zásah provedený přímo tím subjektem, který ve věci stojí na straně žalované.
21. Formulace publikované v médiích, jež stěžovatel napadá (shrnuty v bodech 8-10), lze přičíst žalovaným ve sporu o ochranu osobnosti - zejména prvnímu žalovanému JUDr. Liškovi - pouze zčásti. Konkrétně může jít jen o ty pasáže článků o trestné činnosti na ministerstvu obrany, které jsou označeny jako přímá řeč státního zástupce. Ostatní části textu lze charakterizovat jako informace a hodnocení průběhu trestního řízení ze strany autora mediálních sdělení, jímž je Jan Gazdík. Ten, ačkoli byl stranou žalující navrhován jako svědek, nebyl obecnými soudy (tedy ani při jednání soudu prvního stupně) vyslechnut. Jeho výslech by však jako důkazní prostředek připadal v úvahu tehdy, jestliže by žaloba stěžovatele směřovala též nebo výhradně proti němu nebo proti vydavateli příslušného periodika. Žaloval-li však stěžovatel pouze státního zástupce a příslušné státní zastupitelství, pak neprovedení navrhovaného důkazu nelze označit za podstatnou vadu řízení, jež by zasáhla do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces.
22. Státní zastupitelství, resp. státní zástupci, jsou oprávněni informovat média, a tedy následně veřejnost, jde-li o důvodné podezření ze spáchání trestného činu, a to i s jistým stupněm expresivity konkrétního vyjádření. Jejich výroky by se však, zejména nachází-li se trestní věc ještě ve stádiu vyšetřování, měly obsahově pohybovat v pásmu určité míry pravděpodobnosti, nikoli absolutní jistoty o spáchání trestného činu, hraničící s předčasným "odsudkem" obviněného. Nelze ztratit ze zřetele, že se státní zástupce stane procesní stranou v intencích zásady obžalovací až v řízení před soudem po podání obžaloby (§12 odst. 6 trestního řádu). Do té doby je státní zástupce osobou, která činí v přípravné fázi trestního řízení významná procesní rozhodnutí též ve vztahu k obviněnému, a zachovávání zákonnosti v tomto stadiu trestního stíhání navíc podléhá podle §174 a navazujících ustanovení trestního řádu jeho dozoru. Je namístě, aby informace o věci a osobě obviněného byly veřejnosti podávány ve smyslu §8a trestního řádu, podle okolností konkrétního případu, s nezbytnou zdrženlivostí a s přiměřeným šetřením osobnosti obviněného. Tento postulát ostatně prostupuje celé znění §8a trestního řádu jako procesní normy: vedle trestněprávních konsekvencí prvního odstavce jde rovněž o výslovně vyjádřenou ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let (odstavec 2) a obecné omezení z důvodu ochrany zájmů výše uvedených v odstavci 3 téhož ustanovení.
23. Ústavní soud zásadně nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám potenciálně využil svá oprávnění v důkazním řízení a případně by dospěl k jinému hodnotícímu závěru. Jak se podává z mnoha nálezů Ústavního soudu vyslovujících se k otázce hodnocení důkazů obecnými soudy [počínaje nálezem ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), a ze současnosti např. sp. zn. I. ÚS 4250/12], důvodem k zásahu do procesu dokazování je až stav, při němž jsou hodnocení důkazů a z něho vyvozené skutkové závěry, v důsledku pochybení obecného soudu v důkazním řízení, výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
24. Dovolává-li se tedy stěžovatel právního deficitu (formalismu) při interpretaci relevantních právních norem, jakož i existence tzv. opomenutých důkazů, a tím porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, pak mu nelze přisvědčit. Výroky, jež lze explicitně přičíst prvnímu žalovanému ve věci ochrany osobnosti, extrémně nevybočují z hranic vymezených pro obsah oprávnění státního zástupce ve fázi přípravného řízení trestního. Ani předmět napadeného řízení a zejména okruh účastníků v něm pak nesměřuje k závěru, že by v průběhu dokazování před obecnými soudy, jež je v zásadě jejich doménou, došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud činí závěr o nezbytnosti odmítnout ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu