ECLI:CZ:US:2014:1.US.153.14.1
sp. zn. I. ÚS 153/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Romanem Lamkou, Ph.D., LL.M., MBA, advokátem se sídlem Praha 9 - Libeň, Kovářská 488/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 3 Tdo 1086/2013-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 3 Tdo 1086/2013-53 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (obviněného) směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 4 To 18/2013, kterým byl uznán vinným z pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zák."), a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s dozorem.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání provedl ústavně nekonformní výklad, pokud aproboval odsouzení stěžovatele za trestný čin úvěrového podvodu [§211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák.]. Stěžovatel v tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, podle něhož má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl úvěrový vztah následně standardní průběh (úvěr byl řádně splácen) a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu nenašly naplnění. Stěžovatel se mimoto ztotožnil s názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, jak byl podán v jeho vyjádření k dovolání, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku chybí popis skutečností rozhodných pro zavinění těžšího následku - obecné soudy se zaviněním k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle tvrzení stěžovatele adekvátně nezabývaly.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mj. v rámci rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není však povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jedině tehdy, shledá-li na straně účastníka řízení současně významné porušení základního práva nebo svobody. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud konstantně zastává, mu rovněž nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení.
5. K materiální stránce věci Ústavní soud uvádí, že v trestním právu platná zásada subsidiarity trestní represe, vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., nachází své místo pouze v případě, kdy je možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Princip ultima ratio nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, například odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem právní odpovědnosti [shodně k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost nenastává toliko v situaci, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech relevantních funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního i preventivního, přičemž funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však nelze dovodit v řešené věci.
6. Trestní zákoník v ustanovení §211 odst. 1 kriminalizuje úmyslné jednání pachatele spočívající v tom, že při uzavírání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčel. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, včetně její subjektivní stránky (zavinění v úmyslné formě), byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu nebylo možno ve věci usuzovat ani na následný standardní průběh stěžovatelem sjednaných úvěrových vztahů, který v souladu s principem proporcionality akcentoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289). V řízení bylo prokázáno i zavinění stěžovatele ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zák. Lze odkázat na skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 4 To 18/2013, v níž se - a to obecně v relaci ke všem dílčím útokům - konstatuje, že stěžovatel v žádostech o úvěr "záměrně a v úmyslu dosáhnout neoprávněného čerpání dílčích úvěrů" uváděl nepravdivé údaje a podstatné skutečnosti zamlčel (ať již osobně nebo ve formě tzv. nepřímého pachatelství prostřednictvím jiných osob). Přičemž co se týče kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, postačovalo by pro naplnění subjektivní stránky i zavinění ve formě nedbalosti (§16 a §17 tr. zák.).
7. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně konformně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o zásahu do základních práv a svobod. Protože Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv nezjistil, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu