ECLI:CZ:US:2014:1.US.1531.14.1
sp. zn. I. ÚS 1531/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele I. Z., zastoupeného JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem Renneská 34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014 č. j. 44 Co 22/2014-89 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2007 č. j. 15 C 252/2006-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem byl stěžovatel odsouzen uhradit žalující společnosti (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 106.848,- Kč s příslušenstvím, přičemž důvodem přiznání této částky žalobkyni byla skutečnost, že jí stěžovatel způsobil škodu trestným činem podvodu, za nějž byl pravomocně odsouzen v rozsudku citovaným trestním příkazem. K žalobě žalobkyně se stěžovatel v průběhu řízení vyjádřil tak, že dlužnou částku má žalobkyně vymáhat po společnosti, kterou použil ke své trestné činnosti. Napadeným usnesením krajský soud odmítl stěžovatelovo odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu s tím, že toto odvolání bylo podáno opožděně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že žalobkyni nic nedluží, neboť zboží od žalobkyně neodebral stěžovatel, ale jeho firma. O existenci napadeného rozsudku městského soudu se dověděl až z exekučního řízení proti své osobě, a proto si podal odvolání a žádost o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání. V postupu obecných soudů pak stěžovatel spatřuje "jistý prvek libovůle a extrémní rozpor s principy spravedlnosti", a proto se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani libovůli či nespravedlnost.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu