ECLI:CZ:US:2014:1.US.1550.13.2
sp. zn. I. ÚS 1550/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1550/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Jana Holubce a 2. Václava Picky, zastoupených JUDr. Ivanem Hejlem, advokátem, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 127/2013-493, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 24 Co 32/2012-412 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 16 C 490/2003-336, jimiž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelů o vydání nemovitostí v rámci restitucí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a 1. MUDr. Květy Vojkovské, 2. Mgr. Květy Valentové, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem AK KF Legal, s. r. o., se sídlem Opletalova 55, 110 00, Praha 1, 3. hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, AK Mikš a Suk, se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, a 4. České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 127/2013-493 a výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 24 Co 32/2012-412 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 127/2013-493 se ruší.
III. Výrok I a na něj navazující výroky III, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 24 Co 32/2012-412 se ruší.
IV. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají shora označené rozsudky s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a jejich legitimní očekávání zaručené čl. 1 odst. l Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti i spisu vyžádaného Ústavním soudem vyplývá, že stěžovatelé vyzvali jako oprávněné osoby povinnou osobu k vydání nemovitého majetku (pozemků) dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"). Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, rozhodlo, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky požadovaného nemovitého majetku (rozhodnutí PÚ 6350/92 ze dne 10. 10. 2003), neboť kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem 1 a právními předchůdci stěžovatele 2, na straně jedné, a státem, na straně druhé, na jejichž základě k převodu pozemků na stát došlo, nebyly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí žalobu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5 jim částečně vyhověl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parcelní číslo X/1, 2, 3, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, pro obec Prahu, k. ú. Košíře, a to v případě stěžovatele 1 ideálních 8/40 k celku, v případě stěžovatele 2 ideálních 7/40 k celku. Ve zbylé části (výrok II), ve které se stěžovatelé domáhali též dalších podílů jiných oprávněných osob (vedlejších účastnic řízení č. 1 a 2) na základě argumentu tzv. přirůstání podílů dle §21 zákona o půdě ("[j]e-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá"), žalobu zamítl, neboť v posuzovaném případě měl soud za prokázané, že nároky na další podíly jinými osobami uplatněny byly, ovšem neúspěšně, na což se dle soudu §21 zákona o půdě nevztahuje. Odvolací soud (Městský soud v Praze) rozhodnutí soudu nalézacího změnil ve výroku I tak, že žaloba na určení vlastnictví se zamítá. Ve výroku II, kterým byly zbylé nároky nalézacím soudem zamítnuty, byl rozsudek potvrzen. Po dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud dovolání zamítl v části týkající se změny rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I) a odmítl v části týkající se potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok II).
II. Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé napadají rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 na základě následujících argumentů: 1. neúměrná délka soudního a správního řízení přesahující v souhrnu 20 let, 2. protiústavní interpretace znaku nápadně nevýhodných podmínek ve vztahu k výroku dovolacího soudu, kterým bylo dovolání zamítnuto, resp. výroku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu nalézacího změněno v neprospěch stěžovatelů, 3. nesplnění účelu a cíle restituční legislativy, 4. nesprávné posouzení otázky přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto.
4. K porušení ústavních práv a svobod mělo dle stěžovatelů dojít tím, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkové okolnosti případu, v důsledku čehož se stěžovatelé nedomohli svého tvrzeného restitučního nároku. Napadená rozhodnutí soudů považují stěžovatelé za příliš formalistická a v příkrém rozporu s účelem a cílem restitucí. V rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu pak spatřují prvky libovůle pro nedostatečné zdůvodnění závěrů těchto soudů. Podle názorů stěžovatelů se soud nalézací podrobně zabýval otázkou nápadně nevýhodných podmínek převodu majetku a zdůvodnil, proč považuje podmínku nápadně nevýhodných podmínek za splněnou. Odvolací soud však pouze s odkazem na splnění dobových cenových předpisů uzavřel, že o nápadně nevýhodné podmínky převodu nešlo. Dovolací soud se otázkou podrobněji taktéž nezabýval a po rekapitulaci předchozího řízení dovolání částečně zamítl a částečně odmítl. Stěžovatelé pak zejména připomínají, že předložili nalézacímu soudu doklady prokazující tzv. obecnou cenu pozemku v rozhodné době, a to 25 Kč za m2, jakož i to, že tuto cenu akceptoval v dědickém řízení po otci stěžovatele č. 1 i stát na základě znaleckého posudku z dubna 1978. Odvolací ani dovolací soud se však s tvrzeními stěžovatelů, resp. se závěry nalézacího soudu nijak nevypořádaly, v čemž stěžovatelé spatřují prvky libovůle.
III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelů
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření "plně odkazuje na rozsudky" ústavní stížností napadené. Městský soud v Praze ve svém vyjádření "poukazuje na odůvodnění svého rozsudku, na jehož závěrech setrvává". Jak dále uvádí, "ztotožnil se s názorem správního orgánu, že nebyl splněn restituční titul dle §6 odst. 1 písm. k) zák. o půdě, neboť v tomto případě nebyl naplněn znak nápadně nevýhodných podmínek. Městský soud v Praze shledal, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné, proto napadený rozsudek ve výroku I změnil a žalobu zamítl". Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že senát dovolacího soudu "vycházel zejména z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. K odklonění se od těchto právních závěrů nebylo v této právní věci žádného přesvědčivého důvodu. Senát Nejvyššího soudu nesdílí názor, že by stížnost stěžovatelů, vycházející z jiných právních závěrů, byla důvodná".
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k případnému vyjádření též vedlejším účastníkům řízení. Vedlejší účastnice č. 1 se právně relevantním způsobem (v zastoupení advokátem) k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vedlejší účastnice č. 2 uvádí, že sice souhlasí s názorem stěžovatelů, že správní řízení a navazující soudní řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, ovšem to samo o sobě nemůže založit právo na vydání rozhodnutí příznivého pro stěžovatele, resp. nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí soudu o tom, zda stěžovatelé mají nebo nemají nárok na vydání pozemků. Dále ve svém vyjádření zpochybňuje tvrzení stěžovatelů, že interpretace pojmu nápadně nevýhodné podmínky ze strany odvolacího soudu byla vadná. Nebylo prokázáno, že by prodávající obdrželi nižší kupní cenu, než v obdobných případech prodeje pozemků obdrželi ve stejné době jiní prodávající. Pokud jde o otázku tzv. přirůstání podílů, pak podle vedlejší účastnice obecné soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelé nemohou mít nárok na vydání podílů na pozemcích, na jejichž vydání uplatnily nárok vedlejší účastnice řízení. Tento závěr je zcela v souladu s §21 zákona o půdě. Přirůstání podílů vedlejších účastnic č. 1 a 2 k podílům stěžovatelů nelze z ustanovení §11 odst. 6 zákona o půdě v žádném případě dovodit. Toto ustanovení dopadá na zcela jiné případy, kdy existovala překážka bránící vydání věci, např. zastavěnost pozemku. Vedlejší účastnice č. 2 navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastník č. 3 ve vyjádření zpochybňuje možnost argumentace délkou řízení, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky nápravy [zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Dále považuje interpretaci pojmu nápadně nevýhodných podmínek ze strany odvolacího soudu za správnou, neboť stěžovatelé obdrželi maximální možnou cenu dle cenových předpisů. Naopak za zvýhodnění stěžovatelů považuje skutečnost, že se prodávající stali členy bytového družstva. U otázky tzv. přirůstání podílů považuje výklad soudů za zcela souladný s §21 zákona o půdě. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout. Vedlejší účastník č. 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků řízení stěžovatelům k případné replice. Možnost repliky k vyjádření účastníků řízení stěžovatelé nevyužili. K vyjádření vedlejší účastnice č. 2 stěžovatelé uvádějí, že v něm neshledávají žádné přesvědčivé důvody k odklonu od svých stanovisek. Připomínají ustálenou judikaturu Ústavního soudu s tím, že pro závěr o existenci nápadně nevýhodných podmínek je nutno zohlednit veškeré okolnosti každého případu. Stěžovatelé připomínají rovněž již v soudním řízení uvedenou skutečnost, že důvodem, pro který byly kupní smlouvy uzavírány, byla výstavba rodinných domů, k čemuž však nikdy nedošlo. K otázce přirůstání podílů stěžovatelé odmítají restriktivní výklad §11 odst. 6 zákona o půdě. K vyjádření vedlejšího účastníka č. 3 stěžovatelé uvádí, že setrvávají na stanoviscích vyjádřených v ústavní stížnosti, ve vyjádření vedlejšího účastníka opět neshledávají žádné přesvědčivé důvody k odklonu od svých stanovisek. Ve vztahu k otázce délky řízení stěžovatelé tvrdí, že vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a považují odkaz na užití zákona č. 82/1998 Sb. za nepatřičný. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem pojmu nápadně nevýhodných podmínek odůvodněným odkazem na dobový cenový předpis. Uvádějí, že sama cenová vyhláška měla perzekuční charakter. Stát sám cenu určenou dle vyhlášky následně nepoužil v dědickém řízení. Obrana vedlejšího účastníka odkazem na přijetí stěžovatelů do bytového družstva je důkazem o setrvalém nepochopení diskriminačních praktik minulého režimu v návaznosti na řešení bytových otázek občanů zakládáním bytových družstev. Stěžovatelé dále pak nesouhlasí s restriktivním výkladem výrazu "uplatnění" nároku ve smyslu §21 zákona o půdě, neboť dle jejich názoru nárok uplatní oprávněná osoba vyčerpáním zákonných prostředků, což se projeví účastí v celém soudním řízení, toto však vedlejší účastnice č. 2 neučinila. Dále připomínají, že vedlejší účastnice č. 1 není oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona o půdě. Stěžovatelé závěrem opět navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
IV. Upuštění od ústního jednání
8. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
V. Věcné posouzení
A.
9. Po zhodnocení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
10. K argumentaci stěžovatelů neúměrnou délkou soudního i správního řízení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé sice namítají nepřiměřenou délku soudního i správního řízení, ústavní stížností však brojí proti již vydaným rozhodnutím v ukončených řízeních, nikoli proti "jinému zásahu" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (což mohou být např. právě průtahy v řízení), neboť tento případný zásah již nemůže po skončení řízení a vydání rozhodnutí z povahy věci trvat. Požadované zrušení napadených rozhodnutí tak nelze argumentačně podpořit tvrzením, že v řízeních, ze kterých napadaná rozhodnutí vzešla, docházelo k průtahům, neboť případným zrušením napadených rozhodnutí by nebyl tvrzený protiústavní deficit nijak napraven, nýbrž případně prohlouben. Argumentace samotnou délkou řízení tudíž nemohla být z hlediska posuzování v petitu požadovaného zrušení napadených rozhodnutí brána v potaz.
B.
11. K výroku I soudu odvolacího, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu nalézacího a k výroku I soudu dovolacího, jímž bylo dovolání zamítnuto, konstatuje Ústavní soud následující: Ve vztahu k výše uvedeným výrokům odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelé namítají protiústavní interpretaci znaku nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, resp. popření účelu a smyslu restituční legislativy ze strany obecných soudů. Soud nalézací shledal, že smlouva o převodu nemovitého majetku, uzavřená stěžovatelem 1 a právními předchůdci stěžovatele 2 na straně jedné a Československým státem, zastoupeným organizací Výstavba hlavního města Prahy, Výstavba sídlišť, na druhé straně, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, tedy že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Kupní cena byla sice stanovena v souladu s regulovanými cenami dle tehdy platných předpisů, tj. dle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, nalézací soud však posoudil částky stanovené touto vyhláškou za neadekvátní ve vztahu k dobovým cenovým relacím, v čemž spatřoval nápadně nevýhodné podmínky kupní smlouvy. V tomto výroku však odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu stěžovatelů výrokem I zamítl s tím, že podmínka tísně sice prokázána byla, nikoli však již podmínka existence nápadně nevýhodných podmínek, neboť stěžovatelé obdrželi dle §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb. částku na samé horní hranici sazby, kterou tento cenový předpis připouštěl. Dovolací soud po meritorním přezkumu shledal dovolání nedůvodným (výrok I dovolacího soudu).
12. Ústavní soud již dlouhodobě judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
13. Zároveň však Ústavní soud v mnoha rozhodnutích formuloval požadavky na odůvodňování rozhodnutí obecných soudů tak, aby byly naplněny požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) a řada dalších].
14. Stěžovatelům lze přisvědčit, že argumentace tvrzenou nesprávnou interpretací znaku nápadně nevýhodných podmínek má též ústavní rozměr, o čemž svědčí některé nálezy Ústavního soudu, které se meritorně zabývaly způsobem, jakým tuto zákonnou podmínku vzniku restitučního nároku hodnotily obecné soudy [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996 (N 79/6 SbNU 63), sp. zn. III. ÚS 127/03 ze dne 12. 2. 2004 (N 19/32 SbNU 175), sp. zn. I. ÚS 2758/10 ze dne 4. 4. 2012 (N 73/65 SbNU 27)]. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 168/95, kterým stěžovatelé taktéž argumentují, Ústavní soud konstatoval, že pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", používaný v restitučních zákonech, je třeba vykládat tak, že "se jedná především o rozpor s cenovými předpisy, v té době platnými, ale i o jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj., a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu". V nálezu sp. zn. I. ÚS 2758/10 pak Ústavní soud k výše uvedenému dodává, že "nezohlednění uvedených okolností je projevem nepřípustné svévole v soudním rozhodování a má za následek porušení práva na spravedlivý proces". Vzhledem k tomu, že rozpor s cenovými předpisy nemůže být stěžovateli namítán, zbývalo obecným soudům posoudit otázku existence dalších možných relevantních okolností, resp. podmínek v době uzavření kupní smlouvy, které by bylo možno klasifikovat jako "nápadně nevýhodné".
15. Pokud Ústavní soud ve své judikatuře jasně stanovil, že rozpor s cenovými předpisy není jediným možným důvodem, kdy lze shledat "nápadně nevýhodné podmínky" převodu majetku pro účely vzniku restitučního nároku, tedy že mohou existovat (i při souladu kupní ceny s cenovými předpisy) též okolnosti další, ze kterých může být učiněn závěr o nápadně nevýhodných podmínkách převodu, tedy závěr o vzniku restitučního nároku, je nutno tyto okolnosti obecnými soudy posoudit a zejména své závěry řádně a pečlivě zdůvodnit. Pokud nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tyto okolnosti zde dány jsou a že i navzdory kupní ceně odpovídající cenovým předpisům posoudil podmínky smlouvy jako nápadně nevýhodné, je povinností odvolacího soudu, chce-li výrok nalézacího soudu změnit a žalobu zamítnout, se s původními tvrzeními žalobců, jakož i se závěry nalézacího soudu náležitě v odůvodnění vypořádat.
16. Odvolací soud pouze správně uvedl, že skutkové okolnosti rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 168/95, na které nalézací soud odkazuje, jsou jiné než skutkové okolnosti posuzovaného případu, ovšem na všechny ostatní argumenty nalézacího soudu, resp. stěžovatelů (původně žalobců) nijak nereaguje, i když ty jsou v každém restitučním sporu klíčové pro posouzení ekvivalentnosti plnění, tedy existenci zákonného znaku nápadně nevýhodných podmínek.
17. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2758/10 ostatně Ústavní soud jasně stanoví, že "paušální závěr obecných soudů, že došlo k dodržení tehdejších cenových předpisů - takže prý nešlo o nápadně nevýhodné podmínky - (...) obstát nemůže".
18. Nalézací soud v odůvodnění mj. uvádí, že "v porovnání se skutečnou hodnotou předmětných pozemků byla však pro prodávající za situace, kdy se spotřební zboží výrazně nižší hodnoty v daném období prodávalo prakticky za stejnou cenu (viz cena sedací soupravy pořízené v roce 1983 za částku 12 201 Kč), či tuto dokonce výrazně převyšovalo (viz cena osobního automobilu, která se ke konci minulého režimu pohybovala v částce okolo 85 000 Kč), zcela nevýhodná. Nedosahovala ani výši ceny obvyklé tak, jak ji stanovil ve svém sdělení Úřad inženýrské koncepce Magistrátu hl. m. Prahy ve výši 25 Kč za 1 m2 předmětných pozemků, zatímco cena zakotvená ve výše uvedených kupních smlouvách činila v přepočtu méně než 15 Kč na 1m2 (prokázáno znaleckým posudkem č. 665/051-99 ze dne 24. 5. 1999, účtenkou za nákup sedací soupravy z 3. 2. 1983, tabulkou vývoje spotřebitelských cen vybraných produktů v České republice v letech 1989-2009 ve spojení se sdělením obecné ceny z 13. 2. 1978)". Nalézací soud taktéž měl za prokázané, že k převodu pozemků na stát došlo pod nátlakem spojeným s hrozbou jejich vyvlastnění bez náhrady, avšak současně s příslibem a za účelem využití pozemků k výstavbě dvougeneračních domků, kterou mělo provést Družstvo pro výstavbu rodinných domků Metro. K zamýšlené výstavbě rodinných domků ovšem nikdy nedošlo, a to i přesto, že stěžovatel č. 1 i právní předchůdci stěžovatele č. 2 (jakož i vedlejších účastnic č. 1 a 2) zmíněnému družstvu zaplatili každý částku ve výši minimálně 10 000 Kčs. Deklarovaný účel převodu pozemků nebyl nikdy naplněn, čímž došlo ke zmaření nejen případných výhod plynoucích z převodu pozemků na stát, nýbrž i investic vložených převádějícími osobami do předmětného družstva. Tyto pak minimálně v případě stěžovatele č. 1 dle nalézacího soudu výrazně přesahovaly částku, která byla převádějícím jako kupní cena pozemků ze strany státu nabídnuta.
19. Odvolací soud se však s těmito argumenty a závěry učiněnými soudem nalézacím nijak nevypořádává, tudíž Ústavní soud nemůže domýšlet důvody, které vedly odvolací soud ke změně rozhodnutí soudu nalézacího, jinými slovy, nemůže nijak ani hodnotit relevanci či dokonce ústavní konformitu těchto úvah, nejsou-li v odůvodnění rozhodnutí přítomny. Pouhý strohý odkaz na to, že kupní cena odpovídala dobovým cenovým předpisům, však bez dalšího jako dostatečné zdůvodnění pro změnu výroku soudu nalézacího, tedy pro nepřiznání restitučního nároku, nemůže obstát. Účastník řízení má v soudním sporu právo se dozvědět, pokud s určitým nárokem před soudem neuspěje, jaké důvody soud k zamítnutí žaloby vedly, nota bene pak ve sporech restitučních, ve kterých jde o nápravy křivd totalitního režimu.
20. Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem soudu odvolacího ve výroku I, kterým byl změněn výrok I rozsudku soudu nalézacího, tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny z důvodu nedostatečného odůvodnění, a tedy nepřezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu. Výrokem I soudu dovolacího, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, tak byla tato protiústavní vada předchozího procesu aprobována. Ani dovolací soud totiž nijak vadu nedostatečného zdůvodnění zamítnutí žaloby odvolacím soudem nezhojil, neboť se v rámci velmi stručné argumentace k žádné z tvrzených okolností, které dle stěžovatelů i nalézacího soudu naplňovaly znak nápadně nevýhodných podmínek a které odvolací soud ve svém zdůvodnění zcela pominul, taktéž nijak nevyjadřuje.
21. S ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu není rušen celý, je nutno spolu s výrokem I zrušit zároveň též výroky III, IV, a V, neboť se týkají nákladů řízení, a jsou tudíž závislé na novém rozhodnutí odvolacího soudu.
C.
22. Ve vztahu k výroku II dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto, stěžovatelé namítají nesprávné posouzení otázky přípustnosti dovolání.
23. Stěžovatelé tvrdí, že dovolací soud pochybil, jestliže odmítl jejich dovolání v části, ve které napadají výrok rozsudku soudu odvolacího, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu nalézacího. V této části sporu jde o výklad tzv. přirůstání podílů dle §21 zákona o půdě ("[j]e-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá"). Z rozhodnutí přiložených ke stížnosti vyplývá, že tvrzený nárok stěžovatelů na podíly jiných restituentů nebyl jak nalézacím, tak odvolacím soudem přiznán.
24. Opět platí, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, což se týká i otázek přehodnocování rozhodnutí o tom, zda je dovolání přípustné. Pokud však je dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, je povinností dovolacího soudu, byť stručně, dovolateli důvody odmítnutí vyložit, nikoli jen vyjmenovat zákonné důvody přípustnosti se závěrem, že podmínky přípustnosti splněny nebyly.
25. Dovolací soud ve výroku II shora napadeného rozhodnutí pouze lakonicky a rekapitulací zákonných důvodů přípustnosti dovolání konstatuje, že neshledal "u této části dovolání dovolatelů přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (kterého tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu), neboť tu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo spornou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by konkrétně byla v některých případech řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem".
26. Ústavní soud připomíná, že v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), kterým byl zrušen §243c odst. 2 občanského soudního řádu zakotvující možnost neodůvodňovat odmítnutí dovolání, k námitce, že důvody odmítnutí není třeba sdělovat, neboť jsou zjevné, konstatoval, že "je (...) tato argumentace nepřesvědčivá, neboť ,zjevnost' příčiny je de facto vyjádřena pouze odkazem na text příslušného ustanovení o. s. ř., což je vlastně jakási argumentace v kruhu. Dovolatel se tedy nedoví, byť stručně, proč Nejvyšší soud otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu, resp. proč podané dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné. V tomto směru je tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, což by snad mohlo obstát v situaci, pokud by Nejvyšší soud byl skutečně posledním orgánem soudního typu, který se věcí mohl zabývat". Ve stejném rozhodnutí dále Ústavní soud uvedl, že "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod), nemohou Nejvyšší soud zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního řízení; omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jeví být zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli", tedy cíli zrychlení soudního řízení.
27. Podobně v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579) Ústavní soud dovodil, že i v případě, že dovolací soud odmítá dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, musí odůvodnění takového rozhodnutí splňovat přiměřeně požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a nález ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231)]; pokud tomu tak není, dochází k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pouhý odkaz na konkrétní rozhodnutí např. Ústavního soudu v odůvodnění by mohl postačovat, jen pokud by bylo nepochybné, že je v něm řešena skutkově a právně shodná nebo alespoň velmi podobná problematika. V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší soud dovolateli nejen argumentací, ale ani případným odkazem na jiná soudní rozhodnutí nenaznačil, zda či jak byla jím tvrzená právní otázka již řešena, resp. jakými úvahami se při odmítnutí dovolání řídil.
28. Ústavní soud se nemá důvod od výše uvedených požadavků na odůvodňování rozhodnutí o odmítnutí dovolání odchylovat a uzavírá, že i výrokem II rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny z důvodu absence byť minimálního věcného zdůvodnění tohoto odmítnutí.
D.
29. K výroku II soudu nalézacího, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a výroku II soudu odvolacího, jímž bylo rozhodnutí soudu nalézacího potvrzeno, uvádí Ústavní soud následující: Stěžovatelé napadají též rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu, které oba shodně dospěly k závěru, že další majetkové nároky uplatňované na základě tzv. přirůstání podílů dle §21 zákona o půdě jsou nedůvodné. Zde je argumentace jak nalézacího, tak odvolacího soudu dostatečná a z hlediska ústavněprávního jí nelze vytknout jakoukoli interpretační libovůli, pokud dovozují, že byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze §21 zákona o půdě aplikovat. Z tohoto důvodu Ústavní soud stížnost v části, ve které je napadán výrok II rozsudku soudu nalézacího i výrok II rozsudku soudu odvolacího odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
VI. Závěr
30. Na základě všech shora uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než zrušit celé napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a výroky I, III, IV a V napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbylé části pak byla ústavní stížnost z důvodů shora vyložených jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
31. Soudci Vojen Güttler a Jaroslav Fenyk, uvedení v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byli v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazeni soudci Ludvíkem Davidem a Kateřinou Šimáčkovou. Soudce Ludvík David byl usnesením ze dne 19. 11. 2013 vyloučen z projednávání a rozhodovaní věci, neboť byl jako člen senátu dovolacího soudu, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, "v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání" ve smyslu §36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Soudce Ludvíka Davida tak nahradila dle rozvrhu práce soudkyně Ivana Janů.