ECLI:CZ:US:2014:1.US.1575.14.1
sp. zn. I. ÚS 1575/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A.A.R. Centrum, spol. s r.o., IČ: 25596845, se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 49, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 658/2013-113, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 1 Co 188/2012-82 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2012 č. j. 35 C 12/2010-49, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a obchodní společnosti Technické sítě Brno, akciové společnosti, IČ: 25512285, se sídlem v Brně, Barvířská 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí věci
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. května 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozsudků z důvodu porušení svého základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 1 Co 188/2012-82 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2012 č. j. 35 C 12/2010-49, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala povolení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu podle smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 15. července 2005 mezi vedlejší účastnicí jako povinnou a stěžovatelkou jako oprávněnou. Obsahem této smlouvy byla povinnost strpět na nemovitosti označené jako "nadzemní část kolektoru - nadstavba nad vyústěním kolektorové šachty Š4 a vstupu do kolektoru "Tatranská" na pozemku parc. č. X1 umístění budovy č. p. X2 na pozemcích parc. č. X1, parc. č. X3 a parc. č. X4. Podle názoru obou soudů bránila zápisu práva odpovídajícímu věcnému břemenu do katastru nemovitosti překážka stavu zápisů podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Ke dni uzavření smlouvy ani ke dni podání návrhu na vklad práva věcného břemene dne 1. října 2010 totiž nebyla žádná výše uvedeným způsobem označená nemovitost v katastru nemovitostí evidována. Z §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. přitom jednoznačně vyplývá, že právo odpovídající věcnému břemenu lze k nemovitostem specifikovaným v §2 zákona České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), zapsat pouze tehdy, pokud tyto nemovitosti jsou v katastru evidovány.
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 658/2013-113. V něm kromě jiného uvedl, že při zřízení věcného břemene a při nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení věcného břemene představuje tzv. titulus adquirendi, I když z ní vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke zřízení věcného břemene a nabytí práva odpovídajícímu věcnému břemeni podle ní ještě nedochází. To nastává až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod nabytí tohoto práva. Jakkoliv právní způsob vzniku věcného břemene a práva odpovídajícího věcnému břemeni představuje podle §151o odst. 1 větě třetí občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, vklad práva do katastru nemovitostí, uvedené může platit jen u nemovitostí, které se v něm evidují. V opačném případě, i když by se jednalo o věci v právním slova smyslu, takovýto vklad nemůže být proveden. Podle Nejvyššího soudu právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene spočívající ve zřízení věcného břemene a v nabytí práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nejsou-li tzv. služebná nemovitost nebo tzv. panující nemovitost nebo alespoň jedna z nich evidovány v katastru nemovitostí, nastávají - bez ohledu na jinak vyžadovaný vklad práva do katastru nemovitostí - již dnem účinnosti smlouvy.
4. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy uvedenými rozsudky porušily její základní právo vlastnit majetek, když nerespektovaly zákonná pravidla a neumožnily jí řádné nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni. V této souvislosti odkazuje na obsah svých podání v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy podle jejího názoru zjevně nerespektují význam katastru nemovitostí, když omezují právotvorné účinky vkladu pouze na situace, v nichž je zatěžována nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí. Takovýto závěr je přitom v předmětné věci nedůvodný, protože nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky předmětem evidence v katastru nemovitostí je, tudíž by k ní právo odpovídající věcnému břemenu mohlo (a mělo) být zapsáno. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka upozorňuje, že vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve svém §16 odst. 5 s takovou situací výslovně kalkuluje. K tomu dodává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v §980 a násl. výrazně posílil princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, a je proto žádoucí, aby bylo náležitým způsobem evidováno i takové právo, které stěžovatelka s vedlejší účastnicí měly v úmyslu založit smlouvou.
II.
Vlastní posouzení
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozsudků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalizmus. V projednávané věci ovšem takovýto zásah shledat nelze. Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s návrhem stěžovatelky, přičemž jejich závěry, na jejichž základě byl tento návrh zamítnut, jsou přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozsudků.
7. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu