ECLI:CZ:US:2014:1.US.1590.13.1
sp. zn. I. ÚS 1590/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti XIO.CZ, a.s., se sídlem Praha 3, Soběslavská 48, právně zastoupené Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem se sídlem Praha 3, Jeseniova 837/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, č.j. 29 Cdo 839/2012-272, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, č.j. 14 Cmo 330/2010-196, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, č.j. 32 Cm 265/2006-143, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2013, jež byla doplněna podáními ze dne 31. 5. 2013, 13. 6. 2013, 14. 6. 2013, 12. 12. 2013, 19. 12. 2013 a 20. 8. 2014 a která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy vyplývající z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
II.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 265/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti.
3. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 4. 2010, č.j. 32 Cm 265/2006-143, určil, že všechna usnesení náhradní valné hromady stěžovatelky, která se konala dne 28. 6. 2006, jsou neplatná. Dále bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit navrhovatelce, Haně Ižovské (zde vedlejší účastnice), náklady řízení ve výši 20.800,- Kč.
4. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, č.j. 14 Cmo 330/2010-196. Odvolací soud zároveň rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit navrhovatelce na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 9.360,- Kč.
5. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, č.j. 29 Cdo 839/2012-272, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zároveň uložil stěžovatelce povinnost nahradit navrhovatelce náklady dovolacího řízení ve výši 4.900,50 Kč.
III.
6. Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudů všech stupňů ústavní stížností. V ní namítala, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, že obecné soudy neprovedly jí navržené důkazy, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnily, porušily zásadu volného hodnocení důkazů, nevypořádaly se s jejím návrhem na postup dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), rozhodly v rozporu s tím, co bylo v petitu žaloby vedlejší účastnicí navrhováno, a konečně formulovaly výrok způsobem, který jej činí nevykonatelným.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení přikazuje Ústavnímu soudu nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, kdy stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vlastní skutková tvrzení a namítá nesprávnost právního posouzení věci obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu však z hlediska jeho postavení nenáleží.
10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny (a skrze něj též porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny), který zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, jehož využila, a využila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Z vyžádaného spisového materiálu též nevyplývá, že by se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, tj. že by jí nebyla dána možnost vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd. Ze spisového materiálu naopak vyplývá, že stěžovatelka v řízení (zejména před soudem prvního stupně) navrhovala důkazy, které byly soudem prvního stupně při jednání dne 29. 4. 2010 provedeny. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 29. 4. 2010 též vyplývá, že po doplnění dokazování stěžovatelkou navrženými důkazy tato uvedla, že nemá žádné další důkazní návrhy, načež bylo soudem vyhlášeno usnesení o skončení dokazování. S přihlédnutím k právě uvedenému není Ústavnímu soudu zřejmé, které důkazní návrhy stěžovatelky nebyly v řízení provedeny, což stěžovatelka v ústavní stížnosti též namítala (aniž by však tyto návrhy blíže specifikovala).
11. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Ústavní soud má naopak za to, že rozhodnutí soudů všech stupňů obsahují odůvodnění, v nichž soudy přesvědčivě vyložily, které skutečnosti považovaly za prokázané, o které důkazy opřely svá tvrzení, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudily po právní stránce. Namítá-li stěžovatelka, že za nedostatečně odůvodněné je třeba posuzovat zejména rozhodnutí odvolacího soudu, pak Ústavní soud pouze odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, který se s touto námitkou stěžovatelky již vypořádal.
12. Důvodnou není ani námitka, že se obecné soudy při svém rozhodování dopustily libovůle, když rozhodly v rozporu s žalobním návrhem, a dále že pochybily při formulaci výroku rozhodnutí. Rovněž touto námitkou se již zabýval dovolací soud, přičemž dospěl k závěrům podrobně rozvedeným v ústavní stížností napadeném usnesení, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
13. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojila též proti tomu, že žádný ze soudů při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přestože to stěžovatelka navrhovala. Zde Ústavní soud poukazuje na to, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 občanského soudního řádu, kterou může soud prolomit pouze ve výjimečném případě za použití moderačního práva aplikací §150 téhož zákona a rozhodnout, že ten, kdo v řízení uspěl, si také sám ponese své náklady. V projednávané věci však obecné soudy k závěru o nutnosti aplikace §150 občanského soudního řádu nedospěly, přičemž platí, že do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, Ústavní soud zásadně nevstupuje. Namítala-li stěžovatelka, že rozhodnutí obecných soudů stran neaplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu nebylo soudy nikterak odůvodněno, uvádí k tomu Ústavní soud tolik, že pokud obecné soudy nezjistily žádné důvody, pro které by zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu nemusely úspěšnému účastníku řízení přiznat, není jejich povinností zevrubně vysvětlovat, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupily (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
15. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen ani prostor pro vyhovění návrhu stěžovatelky na úhradu nákladů spojených s jejím zastoupením v řízení o ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu